ŽiJu pro TaNec-->TaNčííM aByCh žiLa
STaRdAnC€e
MůůJ žiVoT, Můj DruHý doMoV
... žiJu Pro FRI€nDsS
PrO hOdné LiDi jS€m ScHopNá sNéSt ModRé Z n€b€,n€sNášíM liDi,co UbLižUjí OsTatNím
Nepoznávám se.....
......a ani nevím jestli na tom chci něco měnit. Ještě nedávno jsem si říkala, jak bych se měla strašně dobře, kdybych některé věci vůbec neřešila a nepřemýšlela nad nimi. Postupem času jsem nějaký způsobem došla až k tomuto kýženému pocitu a s politováním můžu říct, že je to ještě horší, než kdybych se dennodenně úžírala něčím, co vlastně nemůžu změnit 
. Zjistila jsem, že mi na sobě vadí, že mi vlastně už vůbec nevadí věci, které jsou špatně. Vím, že jsou špatně, ale řeknu si: Tak co, stejně s tím nic neudělám. Už mě nebaví to, co jsem dělala předtím a pro co jsem žila. Změnili mě tak moc lidi kolem mě. Najednou bych si přála být stejná jako předtím. Co se změnilo tím, že jsem změnila svůj postoj k životu?.. Vlastně vůbec NIC.. Předtím mě tížilo to, že jsem dokázala nad problémy přemýšlet, teď mě tíží to, že nejen že nad nimi nedokážu přemýšlet, ale nedokážu o nich ani mluvit ani je řešit. Stává se snad ze mě úplně bezcitná slupka, pod kterou není nic? Nechci být laxní ani flegmatická, ale udělat krok zpět je najednou tak těžké. Za poslední dobu se toho tolik změnilo, že mě to stáhlo s sebou. Většinou hraju na to, že mě nic nezajímá. Ale když někdo udeří do černého, uvědomím si, že ve skrytu jsem stále stejná a že dokážu přemýšlet nad stejnými věcmi jako kdysi. Problém je v tom, že mám pocit, jako bych se pohybovala v prázdnu, které je všude kolem mě, ale i ve mě. Nedokážu ani pořádně popsat to, co bych chtěla.. až tak daleko jsem došla..
Chtěla bych vrátit čas. Získat ztracenou energii. Umět se k problémům postavit čelem. Chtěla bych zase bojovat za cíle, které jsem měla a co víc, chtěla bych aspoň nějaké ty cíle zas mít . Chtěla bych kolem sebe mít ty samé lidi, které jsem měla, a kteří mi byli motivací k další cestě. Tak strašně bych chtěla, aby všichni kolem mě byli šťastní a já bych jim v tom mohla pomáhat. Chtěla bych, aby všichni věděli, že kdykoliv ztratí cestu, já ji jim pomůžu najít. Chtěla bych mít ráda ty samé věci, co předtím.. Chtěla bych mít ten samý smysl života jako předtím a chtěla bych ho zase tolik milovat.
Chtěla bych stát a vědět, že stojí osobnost a ne prázdná slupka. Chtěla bych mluvit a vědět, že mluvím opravdu ze sebe. Chtěla bych tančit a vědět, že s radostí a kvůli něčemu či někomu. Chtěla bych mluvit s někým a vědět, že mě bere vážně. Chtěla bych se na někoho usmát a vidět, že to opětuje. Chtěla bych něco dělat a vědět, že to dělám dobře, i kdybych u toho měla spadnout na hubu.
.... chtěla bych se znova narodit .....JEN VĚDĚT, JAK TO VŠECHNO UDĚLAT..
Všechno v životě je tak strašně velká náhoda, která se stále opakuje. A já v té spoustě náhod bych chtěla všechno dělat tak, aby byl každý spokojený, přitom všechno dělám špatně.
..... Kéž by stačilo říct - Vzpamatuj se a koukej jít dál... Nikdo jiný to za tebe neudělá
.... znáte to taky?... takovej ten pocit, kdy byste něco chtěly vykřičet na celej svět? 
..... a raději zmlkla... Cítila jak se jí stahuje hrdlo, začíná se jí klepat hlas a oči jí vlhnou. Otázky jí však byly kladeny dál a dál. Byly kladeny od osoby, která jí mohla nejvíce pomoci a i kdyby jí nepomohla žádným skutkem, pomohla by jí už jen tím, že tam stojí a poslouchá jí. Ona to VĚDĚLA... A právě to jí nutilo k pláč ještě víc. Dojímalo jí, že viděla, že má někdo zájem o to, co se děje... To však neměnilo nic na tom, že se nezmohla na nic než: ano, ne, nevím, tak dobře.. jo.... Chtěla jim toho tolik říct, ale nechtěla se sesypat. I když ze sebe nedostala vše, co měla na srdci, dostalo se jí slov útěchy. Bylo by však mnohem lepší, kdyby nikdo nic neříkal..... Musela s jít sednout a schovat svoje uslzené oči alespoň tím, že se otočila pro něco do tašky. 
... ona však stále v sobě cítí úzkost. Připadala si jako něco, co ostatní používají ve svůj prospěch, aniž by si uvědomovaly, že je to nefér vůči ní samotné. Stále nedokáže zapomenout ani se s tím nedokáže smířit.... Stejně tak nedokáže nic říct osobě, která jí tolik ranila.
..
....... já už ti třetí šanci nedám....... už mi nestojíš za moje slzy, už mi nestojíš za to abych byla nejistá, už mě nedonutíš k tomu, abych kvůli tobě byla smutná! už je 
....a jsem tu sama za sebe.... 
.. Znáte někdy ten pocit, že všechno co děláte je úplně zbytečné? Pak se po čase stane, že za to, jak jste dřeli se Vám někdo něčím odmění... ale? ---> jen prozatím a jen jednou a jen pro tento okamžik. Vy zažíváte pocit štěstí, že Vám někdo věří a vidí vaší snahu a přitom si neuvědomujete, že to je vlastně jen tak prozatím, aby Vám ukázal, že vás vůbec vidí 
.. Jste jen něco jako spojka.... a když už si to konečně uvědomíte, tak vlastně zjistíte, že nikdy nemůžete být víc, než ta blbá spojka, že nikdy nemůžete být víc, že nikdy vás nikdo nemůže odměnit dýl než pro tento jediný okamžik... 
..Nj občas mívám takový ty přemýšlecí dny... přemýšlím nad mým životem a někdy si říkám co tay vůbec dělám 
..Přátelé jsou to nejdůležittější, co mám... nevím už jak jinak to říct, pořád se mi zdá, že to říkám mááálo 
.. Ale ti, kterým patří tento článek to SNAD ví...Přátelé přicházejí a odcházejí, s těmi starými to bylo těžké loučení a nebo samovolné odloučení... které mě mrzí ještě dnes, ale za ty nové jsem teď nesmírně vděčná... Drží mě nad vodou, stačí, když si na ně jen vzpomenu, vzpomenu si na naše zážitky, na krásná slova a skutky...Jste pro mě nejdůležitější!!!
.. no necháápu to... hmm tak trochu VzPomíNáMmM...---> sEnTiMEntáLNníÍ myšlenky ( dáávný přáteléé, dáávný skutky..)proč už to není?.. mMmMMmMmm..nedokážu rozeznat, zda je lepšíí to co je ted nebo to co bylo...a nebo jestli je to dobrý ted nebo jestli by to bylo lepší dyby to bylo i jako dřív i jako ted.. no prostě složitý