Hopes die last

Ou jak je ošklivý lhát...Neříkám,že já jsem nikdy nelhala a neříkám,že každej mluví pravdu...Taky vim,že pravda občas bolí...taky vim,že je lhaní a lhaní...Každej lže a to většinou ze strachu reakce toho druhýho...Ale když se Tě někdo zeptá,bylo to tak a tak?Řekni mi pravdu,bude to tak lepší než když se časem dozvim,že to tak opravdu bylo...a ty přesto stále lžeš...člověk Ti strašně věří a doufá,že je to tak jak jsi říkal,dělá ze sebe blbce a tvrdí,že to bylo jinak,vlastně pak taky lže,ale jen proto,že věří Tvejm lžím...Každej mi tvrdí,že to tak není,že je to jinak,že to,co mi někdo nakukal není pravda,že je to lež...Zeptám se Tě na to tedy znovu a najednou se přiznáš...piic...v tu ránu přímej zásah...zásah do nejvíc zranitelnýho místa...Ta strašná bolest se popsat nedá,veděl jsi,že mi to ublíží,ale přesto jsi mi lhal...Najednou pak mám pocit beznaděje,pocit prázdnoty,pocit osaměni,pocit toho,že jsem ztratila něco,co jsem nechtěla...nemůžu spát,hlavou se mi toho tolik honí...hlavně vůbec nevim,co dělat...Rozhodnu se promluvit si,rozhodnu se všechno skončit...říkám si,že už nemám sílu,že takhle už dál němůžu,že se Ti nemůžu podívat do očí,že už Ti nemůžu věřit...ale jak tak spolu mluvíme,říkáme si co a jak,co a proč,jak Ti tak koukám do těch očí,který mi teď říkaj pravdu,do těch očí,do kterejch jsem zamilovaná...tak si říkám,že to ukončit nemůžu,musim Ti dát šanci,protože čas se vrátit nedá a já nerada lituju svých činů...Šancí máš nepočetně a Ty to víš...Ublížilo mi to,ale nevyrovná se to tomu,čemu opravdu věřím...Vždyť milovat znamená odpouštět....KONEC DOBRÝ,VŠECHNO DOBRÉ