Hopes die last

Jelikož už mě nebaví neustále to někomu vysvětlovat a vyprávět,jak to všechno bylo,tak to tady jasně napíšu a kdykoliv se mě na to někde zeptáte,pošlu Vám jen odkaz na můj blog

Takže začnu pěkně od začátku,aby bylo každýmu jasný,proč se to stalo...Začátek se odehrává někdy v době,kdy mi bylo teprve třináct...ano těch hrozných třináct...Byla jsem v pubertě,ale v pubertě,kdy to semnou fakt mlátilo...Měla jsem všechno a všechny na háku...Měla jsem kamarády,kteří mě na slovo poslouchaly,doma jsem to měla pod palcem...měla jsem tak nějak všechno,co jsem si v tý době mohla přát,ale pak to přišlo...Začalo mi k tomu všemu něco scházet...Byla to láska,ano ta první láska,která v nás tolik nechá...A já tu první lásku poznala,bylo to úžasný...Měla jsem kamarády,kteří skákaly jak já pískám,měla jsem tu svojí lásku,tak co bych ještě chtěla?!..nechtěla jsem nic...jenže vždycky příjde den,kdy něco tak krásný zkončí...a taky přišel...Ztratila jsem tu svojí první opravdovou lásku a můj svět se rázem změnil...Ti moji kamarádi místo toho,aby mi pomohly mě akorát litovaly a všechno bylo ještě horší,musela jsem se od nich odříznout..Odřízla jsem se od všech a žila jsem si sama svůj svět...Bylo to žití,jakože jenom já a můj počítač a Ty lidi,co se skrejvaly někde na konci těch nekonečných drátů nic jinýho mě nezajímalo...Poznala jsem tolik lidí i když jsem vlastně vůbec nevěděla,co jsou zač,ale mě to takhle vyhovovalo...Když mi bylo nejhůř svěřovala jsem se papírům,který jsem stejně vždycky zmuchlala a hodila do koše...čas letí a já jsem se najednou ocitla v prváku...mezi jinejma lidma a v jinym světě...Začala jsem se víc bavit se starejma známejma a začala jsem si žít zase trošku jinak...I když jsem se furt spoléhla na ten můj počítač...protože u nás doma to nějak moc neklape a mě to strašně trápí,protože je tak těžký žít pod jednou střechou s někým,kdo je Vám úplně cizí a nemáte ho rádi...Hledala jsem útěchu u těch starejch známejch,což byl MahlejákTen mě tak nějak postavil na nohy,protože mě vytáhl ven mezi tu svojí partu a já jsem se tam cejtila strašně dobře,ale myslela jsem si,že to bude jenom jakože jednou ven a pak nazdar..jenže nebylo to tak...Vzal mě tam znova a znova..a já začala bejt takovej šťastnější člověk,sblížila jsem se s těma lidma natolik,že jsem se mezi nima cejtila jako doma,byly mojí rodinou a stále jsou...Začala jsem mezi ně chodit i bez Mahlejáka a všechno bylo tak fajn...Některý jsem znala už nějakou dobu,ale jenom přes ty nekonečný dráty...Jako například Šlehyho...Byla jsem strašně ráda,že jsem měla tu možnost poznat ho osobně a nejen jeho samozřejmě...ale jelikož jsem si s nim psala nějakej ten rok,tak mi byl mnohem bližší...Pořád jsme si psaly a byli jsme si bližší a bližší...Chodily jsme spolu ven,třeba i sami a já jsem v něm našla někoho,koho jsem si tak strašně přála najít...Našla jsem v něm tu útěchu,důvěru a opravdového přítele...Byla jsem s nim každej den a pořád jsme si měli co říct...když jsem byla s nim,nemyslela jsem na to,že když příjdu domu,bude to zase samej řev a ponižování mojí osoby...když mě něco trápilo a nebo když jsem se chtěla do něčeho vrhnout aniž bych věděla,co všechno to obnáší,tak on byl ten,kterej mě chytil za ruku,vyslechl mě a řekl mi,co je správný a co je dobrý...Vždycky mě zvedal ze dna a já jsem se mu to snažila vracet...Bylo to tak úžasný mít někoho,kdo mě stavěl do latě,kdo mě stavěl na nohy a kdo mě dokázal obejmot a říct mi,že tu kdykoliv bude pro mě...Trávili jsme spolu víc a víc času,pořád spolu i když s náma byl třeba někdo jiný,ale byli jsme pořád spolu...Každej den,úplně každičkej!Sblížili jsme se víc a já aniž bych si to chtěla přiznat jsem se zamilovala...a on jak mi tvrdil,tak také...A já jelikož jsem ho viděla jako někoho jedinýho,kdo mi rozumí a s kým je mi krásně,jsem se dopustila možná nejhorších chyb v životě...Sblížili jsme se úplně maximálně,bylo to jak když k sobě patříme i když on vlastně patřil někomu jinému,někomu komu jsem říkala milovaná kamarádka...a přesto jsem jí přebírala její první lásku a přesto všechno jak jsem jí měla (mám) ráda jsem jí to dokázala všechno udělat...Bylo to sobecký a odporný...Jenže já díky tomu,co jsem v něm všechno našla jsem měla oči jenom pro něj...Byl můj svět...Teď je všechno jinak,uvědomila jsem si straně moc věcí a to hlavně díky němu...protože on sám mi otevřel oči a zase mě postavil nohama pevně na zem...Z toho všeho,co se stalo jsem si vzala strašně moc do života a nechalo to na mě následky...Poučila jsem se snad nejvíc jak jsem mohla...Na jednu stranu děkuju Ti a na jednu stranu Ti vyčítám,že jsi mě do toho našeho bejvalýho světa zatáhl...Snad to všichni nějak pochopíte...Bye bye