Hopes die last

Je to přesně den,co seděli jsme doma a popíjely nějakej druh alkoholu..Bylo to samý haha,hihi,bylo to fajn...Jenže pak přišlo ono osudové ráno...To středeční ráno plné žalu...přichází čas loučení...přichází konec a situace,která nemá jiné řešení...Je sychravé ráno,ona a on stojí pod stromem,na kterém díky podzimu zůstává už jen pár listí,všude je tma a všichni ještě spí...Jen oni dva tam tiše stojí a objímají se...Bez jediného slova...Stojí tam tak dlouho,že těch pár lístků už také pohltil podzim...Po nějakém čase stání nastává ta minuta,kdy se musí rozloučit...S očima plných slz pouští jeho ruku a nechává ho jít...Sleduje pohledem jak odchází...V dálce se objevuje mlha,která jeho postavu začíná pohlcovat...a ona pořád stojí a sleduje,jak mizí v mlze...Když už vidí jenom jeho obrys,chce se rozběhnout a chytit ho aspoň ještě jednou...Jenže nemůže,po její tváři stékají slzy,které se mrazem mění v kapky ledu,s cinknutím dopadají na zem,její nohy tak ztuhlé,že by se dali přirovnat ke kůlům v plotě...co má sakra dělat?...nezbejvá nic jinýho než jenom koukat,jak v mlze mizí i jeho obrys...Už vidí jenom bílo...Jenom mlhu,která ho poltila...Pohltila někoho,kdo jí byl něčím...vlastně byl mnohem víc než si myslela...Teď tam zůstává stát a pořád ho vidí odcházet,pořád jí stékají ty ledové slzy po tváři...zůstává sama...stává se OPUŠTĚNOU...