Kolem je všude ticho málem,
když zkouším se soustředit na své city
a myšlenky jsou pokryty černým žalem,
který vyvolává pověsti a zvláštní mýty
a přece jen zůstává příčina pečlivě skryta
v mém zmateném vědomí a mysli,
ale někde v hlubinách je bolestivě vryta
a já se snažím hrát si opatrně s čísly,
která udávají budoucnost a osud,
která neznamenají do určité chvíle nic,
která nejsou známa dosud,
kterých nebude nikdy míň ani víc.


Má ruka se bolestivě sevřela v pěst,
to tím náporem nebezpečných citových vlivů,
kdy těžké je udržet si svoji čest
a proto taky není ani sebemenšího divu,
že se snažím být jenom sama,
abych se dokázala srovnat sama se sebou
a nečekala až do rozednívajícího se rána,
že se před dveřmi setkám právě s tebou.
Stačí ráno otevřít oči plné slaných slz
a mé myšlenky se snaží kolem tebe točit,
stále těžší je dobýt moji nepropustnou tvrz,
ale vždyť už brzy to musí skončit.

Snažím se radostně na svět tvářit i když se stydím,
i když v hloubi duše mě něco mrzí
a když tvoji tvář nečekaně v povzdálí vidím,
co se jen děje s mojí nedobytnou tvrzí?
Nemohu se už ovládat takhle dál
a taky nechci, aby byl pro vždy konec všeho,
možná každý by se mi kvůli zklamání smál,
ale čeho je na světě nejmíň, čeho?
trápím se a věřím, že sama sebe přemůžu,
když na čele se z úzkosti rýsuje jemná vráska,
ze které radost mít nechci ani nemůžu,
když je silnějším protivníkem láska.