Jak jsem byla sama..
Tak.. dneska, úterý.
Koho by to ostatně napadlo, že je úterý, žejo 
ještě že mě svět má
Jela jsem si do Luk pro Ibalgin a skočila na základku. Jen ten pohled na budovu, kde jsem strávila velkou část svýho prozatimního života mě dojala a zároveň nutila k úsměvu, tak nějak jsem hrozně dlouho snila, že tam konečně půjdu. A nečekala žádný divy, tady od loucký základky?
Bylo to jak jinej svět, nynější deváťáci venku nabírali písek do kotoučů a vozili pro děti ze školky na nová pískoviště. Zeptala jsem se, jestli jsou tam s Průšou, což byl můj oblíbenej učitel, odpověděli, že s Kejdou. Debilní přezdívka pro školníka.. teď mě tak napadá, on se vlastně tak asi jmenuje 
Luboš Kejda, školník. No chudák
S ním jsem se potkala a překvapilo mě, s jakým nadšením na mě koukal.. dokonce i věděl, jak se jmenuju a za celou dobu, co jsem si s ním povídala, mi stačil dvakrát říct, že jsem moc pěkná holka, pak že mě vlastně dobře zná, že bejt mladší, tak se neudrží.. prej jestli mám kluka
že až ho budu mít, tak by si mě měl vážit.. a nepustit z náručí.. on asi ví, co bych chtěla
No.. a taky povídal (strašná romantika
) že jednou uvidím, až ucejtím srdce, jak mi bije pro toho druhýho a pak se začnu hrozně bát.. o něj a abych ho neztratila.. no rozhodně mě upevnil ve víře v to, co chci. Ale to se nahlas neříká
Ve škole jsem byla asi čtvrt hodiny, ale stačilo mi to, aby mě to skoro rozbrečelo.. a když jsem procházela po těch chodbách, kde jsem lítala devět let, neměla jsem k tomu i daleko. Ale připadala jsem si na to příliš velká?!
Mluvila jsem jako první s Bušovou, co nás měla na matiku a minimálně jednou tejdně měla potřebu mi říkat, že se na tom gymplu neudržím nebyla blízko od pravdy, ale dneska jsem lhala seč mohla, abych utajila dvojku z chování a kouli ze špániny
. Ptala se na Urnu, naši jorkšírku prťavou, od jejich psa těhotnou.. je roztomilá, pohybuje se teď jak housenka.. a zezdola tak i vypadá, těch osm malejch cecíků, nabouchanejch k prasknutí
Pak jsem potkala dole tři učitelky, Cejpková se mě furt na něco ptala, ale nikdy jsem jí na nic neměla. Chtěla jsem mluvit s Göthovou, mým oblíbeným předmětem pomluv na základce
"Paní učitelko, pojďte drbat."
"Já mám za chvilku hodinu", vymlouvala se.
"Nevadí, jdeme drbat.." Tak jsem zvládly proklevetit největší události ohledně mých sester a vztahů mezi matkou a otčímem (pět let v kuse se dokážou hádat, to bych nesvedla).
Když jsem odcházela, měla jsem příjemnej pocit a hooodně širokej úsměv.. bylo mi hej.
Venku jsem byla s klukama z devítky a Kejdou ještě asi půl hodiny a fakt jsem se nasmála.. bylo to moc príma. Rozhodně musím chodit častějc ven do Luk, ať už s kýmkoliv.. pozvali mě na zábavu.
No.. a pak jsem šla domů, pěšky. Ale tu cestu jsem si parádně užila, jak to umím sama se sebou jen já. Chechtala jsem se svý zvláštnosti a tancovala po lesní cestě, zpívala Enriqueho a bylo mi všechno jedno.. mám v sobě zas nějakýho pozitivního ducha a tak čekám, kdy mi ho někdy zas vyrve a vyhodí do koše. Ale slibuju, já si ho budu pěstovat častějc.. a nebudu sobecká, dám se víc lidem.. pro lepší den
