V jednu ráno, den, kdy mě nic nepotěší
< začátkem článku.. aby bylo jasno..
Myšlenka.. hloupá myšlenka, co se dala na ovládání mysli. Něco jak počítačová hra, co člověku vezme soudnost, kdy přestat. Lidi tak přicházejí o přátele, rodinu, práci, peníze.. a hlavně o čas.
Všichni ho mají málo, málokdo se tak chová. Někdo se furt fláká a říká si, že se mu nic nechce. Další nechtějí, ale musí. Nadávají, jak čas letí, nic nestíhají a jsou z toho na prášky. Pár osobností, co si dokážou všechno rozvrhnout a mají čas i na to, co je opravdu baví, což asi mytí nádobí nebude. To je ovšem moje oblíbená zábava, aspoň to si myslí moje matka, když mě neustále, už po třetí týden, honí po baráku s výkřiky „a kdy bude to nádobí?“ Nikdy, mami.
Teď, v tuhle chvilku pro mě nebude nic, protože mě naplnila a zároveň zoufale vyprázdnila ta neodbytná myšlenka, co mi ukradla pojem pro čas a já se koukám a snažím se zjistit, kolik může být? Vteřiny se motají kolem, ale já mohu pouze bezmocně sledovat, jak se doba spánku sama bezmilostně vpíjí do peřin, kam jsem měla ulehnout s nimi. Měly jsme spolu strávit krásnou noc, s rukou na polštáři, kde obvykle spí On a hřeje. S ideou, že zítra tu opět bude. Že společností mi bude i jeho teplé tělo, kromě měkkých polštářů. Vyžene jejich přítomnost tím, že je odhodí do noh postele a nahradí mi je sám sebou.
Spokojeně si mě přivine na rameno a obejme mě, jak je na to zvyklý. Pak mě políbí do vlasů, řekne jednu z těch krásných vět, vyjadřujících, jak je rád, že mě má, načež s pocitem hodného muže usne. Po chvíli se já zvednu na lokti, abych si ho mohla prohlédnout, jak spí a navěky zafixovat do paměti. Milionkrát mu vtisknu polibek na rty a on sebou milionkrát cukne, protože je na ně tolik citlivý. Vdechnu jeho vůni a to mě pokaždé nutí mu dát znova pusu, mám na to podmíněný reflex. Jeho vůně = líbat.
A když se konečně vynadívám na jeho tvář, ve spánku tak nevinnou a čisťounkou, nic neříkajícího, kromě > „jsem rád, že tu spím, je mi fajn.“ Tak pak si opět lehnu k němu a vezmu si jeho ruku, obejmu si s ní krk a opět ležím na rameni. Poslední pusa na ono rameno a s úsměvem konečně usínám i já.
A přesně ty jeho rty, mnou tolikrát pozorované, tolikrát pohlazené, tolikrát políbené.. nepatří jen mě, co?
S touhle zlou myšlenkou, touhle časuberoucí ošklivou ideou mi mizí spokojený výraz. Hnus, co mi vyhnal poslední vzpomínky na můj noční rituál s Ním.
Proč se lidi chovaj.. tak podle k tomu, s kým se rozhodli, aspoň na chvíli, spojit život? S kým se rozhodli sdílet radosti i trable, zážitky, polibky a vlastní postel?
Když mají spolu společných takových věcí, proč si nejsou společní i oni dva? Jen oni dva.
Proč nemůžou navěky ležet v posteli a objímat se?
Proč lidi i smrdí?!
Dodatek z půlnoci
Mě nezbývá než myšlenky napsat, protože už není nikoho, koho bych tím chtěla zatěžovat.
S tím, že můj dokonalý muž mě podvádí a ten, o kterým jsem si myslela lepší, je vlastně.. nic.
Tíha osudu? Mládí? Další slova do Wordu?
