!!!Časovaná bomba!!!

24.Květen 2009

Snažím se ze svých myšlenek marně vymodelovat něco, co by se dalo nazvat souvislými větami...Mé myšlenky spíše připomínají zamotané klubko nití jenž se musí rozstříhat, jelikož rozmotat uzlíky a smyčky by bylo nekompromisně absolutně nemožné...Spleť všech těch zdánlivě malicherných problémů, které se ani snad nemusí řešit...u kterých se zdá, že ani řešení nepotřebují, se teď najednou objevuje jakási potřeba je vyřešit...Nějaké mé stupidní starosti, co by člověk přešel a zapomněl, že vůbec byli, ve mě zůstávají a kupí se....
Ty zdánlivě nesmyslné starosti najednou dostávají až téměř nepochopitelnou hloubku ale alternativy řešení co se mi hrnou do hlavy vůbec nedávají smysl...jsou to jen rozházené myšlenky mezi tisíci dalšími...Držím je v sobě, nevím totiž, co jiného s nimi podniknout...každé řešení mi přijde beze smyslu...každá ta kapka naděje se vypaří v žáru rozumu a reálného uvažování...A snad i ona krutá a nezměnitelná realita má podíl na mých rozházených nadějích a myšlenkách...Realita mi poničila sny...Protože v opravdovém světě sny nemají šanci přežít...jsou to jen obláčky co se vypaří než si stačím přát, ať tu zůstanou... Všechno tohle se ve mě hromadí a mé tělo se stává časovanou bombou...Hodiny tikají...Tik Ťak...Tik Ťak...Tik Ťak...
snažím se přeskřípnout modrý drátek a to tikající a nepředvídatelně silné v sobě zničit...Chovat se normálně...hlavně nezačít plakat anebo křičet...hlavně nepropadnout tom pocitu méněcennosti...hlavně je zase jako před tím všechny vyslechnout...nevybouchnout teď...byla by to chyba...bože! Cítím to...teď to bude...dopadne to zase takhle?...Musím to ze sebe dostat...
najednou mám nezadržitelné nutkání Ti to všechno vyčíst!...všechna Tvá slova co mě bolela...všechno to, co jsi mi kdy udělal!!!Všechno na tobě najednou  nenávidím...a vím, že tohle je konec!!!Tik ťak...Tik Ťak...BUM!!!!!!!!!!
člověk, který vlastně ani nevěděl, co se ve mě děje odnesl výbuch nukleární bomby co se ve mě pomalu tvořila...a když vybuchla on byl zrovna na blízku...
A tím, co jsem řekla v něm cosi zemřelo...Přicházel s nadějí v očích...s prosbou napsanou  na svých rtech...s přáním které jsem četla z jeho duše...s přáním : Pomoz mi...A když jsem vybuchla...cosi v jeho očích zemřelo...
a aby nebyla vidět bolest jeho duše v jeho očích...zahalil ji slzami...
Ono tajemství mi nikdy neřekne...a já se cítím zase k ničemu!Zklamala jsem...
jeho ale i sama sebe!!!...
Vybouchla jsem v moment, ve který jsem nikdy nechtěla...Jenže jsem byla bezmocná proti tomu, co se ve mě dělo...Prostě mě to roztrhalo na kousky...zmizela ona zlá a nevyspytatelná realita a viděla jsem jen sebe...
Já...zrovna já...které jsi tolik věřil...k nevíře že?...
Nedokázala jsem to ovládnout...a jediné co do dokážu říct....je pouhých 6 písmenek ...jen slovo...jedno z těch milionu dalších...slovo které si lidé vymysleli jen aby si mohli beztrestně ubližovat...Dokážu říct jen ...promiň!!!
...V hlavě mám ale zase prázdno...a než se mi myšlenky zase uspořádají no oněch imaginárních šuplíku a složek už je jich zase moc...a přeplňují se...
Už se nikam nevejdou...cizí problémy,problémy mých přátel a i mé vlastní trápení už není kam v mé hlavě umístit...A tak se sypou všude kolem těch složek poliček a šuplíků...mám najednou zase nepořádek v myšlenkách...zase je toho strašně moc...A začíná to celé na novo...opět se ve mě staví zeď a za ní...Bomba...
Nevím kdo to odnese tentokrát ale vím, že zase uvidím umírat naději kterou se bude snažit zakrýt slzami...schovat smrt své naděje...schovat smrt svých marných pokusů poprosit mě o pomoc...a já uvidím zase do jeho duše a uvidím to "cosi" umírat...a tím zemře i kousek mě samotné...
Jde jen o to, kolik jich ještě přežiju já samotná...Kolikrát se ještě vydržím koukat na zlomenou touhu?Kolikrát se ještě vydržím koukat na naději kterou jsem sama zabila?...Kolikrát ještě....budu muset pozorovat jak umírá duše, kterou jsem mohla zachránit...

napsal/a: Gabinecka-. 10:21 Link komentáře (1)



veřejné záchodky xD

22.Květen 2009

Dobrodružství na veřejném záchodě
Kterákoliv z nás by mohla dosvědčit tento příběh, který napsal sám život.

Dobrodružství na veřejném záchodě
(Kronika sepsaná ženou)

Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička me brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: “Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda.” Pak mi ukázala záchodovou “pozici”, která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka.
To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné tuto “pozici” vydržet, když je můj močák těsně před explozí.
Když „musíš jít“ na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu. Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání.
Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř vystrčíš z kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vsoupíš a zjistíš, že zamykání dveří nefunguje. Nevadí....., podržím je rukou. Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být, ale..... žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky „stíná“ hlavu, jelikož máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu „střádala“ a z něhož většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité je nosit, co kdyby náhodou.....
Ale vraťme se ke dveřím..... jelikož neměly funkční zámek, máš jedinou možnost – podržet je rukou, zatímco tou druhou si bleskově sudnaváš kalhotky a zaujímáš „pozici“.....
Úleva...... Áhhhhhh..... Ještě větší úleva..... A najednou ti zazvoní mobil – který je samozřejmě v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly začínají vypovídat službu.... Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas očistit prkénko ani ho pokrýt papírem, takže stále udržuješ „pozici“, nohy se ti klepou tak silně, že by dosáhly 8. stupně Richterovy škály, snažíš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se lepí na míse a od kterého sis ušpinila silónky - což bude určitě vidět!!! Ale mobil už naštěstí přestal zvonit. Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí, začneš hledat ruličku toaletního papíru, aaaaale..... haha! Role je prázdná...! Nohy se ti klepou pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ješte kousek papírového kapesníku, kterým sis před chvílí vyčistila nos. Bude muset stačit. Zmačkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a navíc je pořád ještě vlhký od toho, jak ses vysmrkala. Vtom někdo vezme za kliku tvé kabinky, a jelikož zámek na dveřích stále nefunguje, dostaneš obrovskou ránu dveřmi do

hlavy. Zostra a jako šílenec zařveš: „OBSAZENOOOOOO“!!!!! Zatímco pořád ještě přidržuješ dveře volnou rukou, zazvoní znova telefon. Jak se snažíš ho definitivně vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky přímo do loužičky na podlaze, o které si nejseš jistá, jestli je voda nebo hmmmm..... che! Nohy už nezvládají vypětí, podlomí se ti a ty letíš naznak, až dosedneš na záchodovou mísu. V mžiku jsi opět na nohách, se štítivým odporem, ale už je příliš pozdě, tvůj zadek už přišel do kontaktu s těmi všemi původci a formami života z prkénka, které jsi TY, i když jsi měla čas to udělat, předtím neobložila toaletním papírem, který tu v každém případě nebyl. Když pomineme tu ránu do hlavy, uříznutou hlavu od ucha kabelky, ušpiněné nohy a silónky a tu ještě stále vlhkou věc i vzpomínku na to, jak ti máma říká: „To je nechutné..... nedokážeš si představit, jaké všechny nemoci bys tu mohla chytnout......“, tahle katastrofa tím ještě nekončí..... Automatický senzor záchoda je teď tak zmatený, že nechá vodu spláchnout do odpadu všechno tak vehementně, že se musíš chytit držáku, na kterém visí toaletní papír (pokud tu je) ze strachu, že tě spláchne s sebou a ty vypluješ někde v Číně. Až teď konečně rezignuješ. Jsi zlitá vodou, která vystříkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyčerpaná. Snažíš se utřít celofánem ze žvýkaček Winterfresh a pak vyjdeš z kabinky k umývadlu. Nejsi schopna zjistit, jak funguje automatický senzor na kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utřeš je do papírového ručníku. Procházíš kolem fronty žen, které ještě stále čekají se zkříženýma nohama, a nejsi schopna se ani zdvořile usmát. Vtom tě jakási dobrá duše na konci řady upozorní, že za sebou táhneš na botě přilepený toaletní papír dlohý jak Mississippi...! Sundáš ho z podrážky boty, tupě ho vložíš do ruky ženě, která ti to sdělila, jemně řekneš: „Vemte si ho....., možná ho budete potřebovat!!!“ a vyjdeš ven.
Tam koukneš na svého manžela, který vešel na pánský záchod, použil ho a vyšel zas ven a který měl dostatek času si přečíst Vojnu a mír, zatímco na tebe čekal. „Proč ti to tak dlouho trvalo?“ zeptá se tě naštvaně.... „Bál jsem se o tebe..... dokonce jsem ti volal, jestli se ti něco nestalo........, ale nezvedalas to!!!!!!!“. A tohle je přesně ta chvíle, kdy ho pošleš do „hajzlu!“.

Tento příběh je věnován VŠEM ŽENÁM NA CELÉM SVĚTĚ, které kdy musely použít veřejný záchod. A konečně vysvětluje vám, naši mužové, proč nám to tak dlouho trvá. napsal/a: Gabinecka-. 12:19 Link komentáře (0)



Moje sedmikráska

15.Květen 2009

Uprostřed světa,

Květina jak v poušti,

Nemá už sílu vzkvétat,

Síly jí opouští…

Má pocit, že sama tu roste,

A přitom květin kolem na tisíce,

Věru je to prosté,

Tak opuštěná cítí se…
Je to překrásná sedmikráska,

Ale skomírá,

Jaksi schází jí láska,

Její duše umírá…

Čmelák co jí opiloval,

Nějak změnil směr,

Teď jako by ji už nemiloval,

sedmikráska pláče…není to fér…

Cítí se tak osamělá,

Říkal že jí neopustí,

Ptá se jestli uvěřit mu měla,

Říkal že tenhle pocit nedopustí…
Miluje ji ještě?

Nebo už mu nestačí,

Přijde jeho láska jako životodárné kapky deště?

A nebo už zalévá láskou jinačí?

Ale je tu někdo stále,

Kdo sedmikrásku miluje,

Bude tu pro ni neustále,

A to na smrt slibuje!!!

I když čmeláčí lásku nenahradí,

Snaží se všechno ze sebe dát,

Své jméno sedmikrásce neprozradí,

Ale chce aby věděla, že jí tu má někdo strašně rád!!!

napsal/a: Gabinecka-. 16:10 Link komentáře (0)