!!!Časovaná bomba!!!
24.Květen 2009Snažím se ze svých myšlenek marně vymodelovat něco, co by se dalo nazvat souvislými větami...Mé myšlenky spíše připomínají zamotané klubko nití jenž se musí rozstříhat, jelikož rozmotat uzlíky a smyčky by bylo nekompromisně absolutně nemožné...Spleť všech těch zdánlivě malicherných problémů, které se ani snad nemusí řešit...u kterých se zdá, že ani řešení nepotřebují, se teď najednou objevuje jakási potřeba je vyřešit...Nějaké mé stupidní starosti, co by člověk přešel a zapomněl, že vůbec byli, ve mě zůstávají a kupí se....
Ty zdánlivě nesmyslné starosti najednou dostávají až téměř nepochopitelnou hloubku ale alternativy řešení co se mi hrnou do hlavy vůbec nedávají smysl...jsou to jen rozházené myšlenky mezi tisíci dalšími...Držím je v sobě, nevím totiž, co jiného s nimi podniknout...každé řešení mi přijde beze smyslu...každá ta kapka naděje se vypaří v žáru rozumu a reálného uvažování...A snad i ona krutá a nezměnitelná realita má podíl na mých rozházených nadějích a myšlenkách...Realita mi poničila sny...Protože v opravdovém světě sny nemají šanci přežít...jsou to jen obláčky co se vypaří než si stačím přát, ať tu zůstanou... Všechno tohle se ve mě hromadí a mé tělo se stává časovanou bombou...Hodiny tikají...Tik Ťak...Tik Ťak...Tik Ťak...
snažím se přeskřípnout modrý drátek a to tikající a nepředvídatelně silné v sobě zničit...Chovat se normálně...hlavně nezačít plakat anebo křičet...hlavně nepropadnout tom pocitu méněcennosti...hlavně je zase jako před tím všechny vyslechnout...nevybouchnout teď...byla by to chyba...bože! Cítím to...teď to bude...dopadne to zase takhle?...Musím to ze sebe dostat...
najednou mám nezadržitelné nutkání Ti to všechno vyčíst!...všechna Tvá slova co mě bolela...všechno to, co jsi mi kdy udělal!!!Všechno na tobě najednou nenávidím...a vím, že tohle je konec!!!Tik ťak...Tik Ťak...BUM!!!!!!!!!!
člověk, který vlastně ani nevěděl, co se ve mě děje odnesl výbuch nukleární bomby co se ve mě pomalu tvořila...a když vybuchla on byl zrovna na blízku...
A tím, co jsem řekla v něm cosi zemřelo...Přicházel s nadějí v očích...s prosbou napsanou na svých rtech...s přáním které jsem četla z jeho duše...s přáním : Pomoz mi...A když jsem vybuchla...cosi v jeho očích zemřelo...
a aby nebyla vidět bolest jeho duše v jeho očích...zahalil ji slzami...
Ono tajemství mi nikdy neřekne...a já se cítím zase k ničemu!Zklamala jsem...
jeho ale i sama sebe!!!...
Vybouchla jsem v moment, ve který jsem nikdy nechtěla...Jenže jsem byla bezmocná proti tomu, co se ve mě dělo...Prostě mě to roztrhalo na kousky...zmizela ona zlá a nevyspytatelná realita a viděla jsem jen sebe...
Já...zrovna já...které jsi tolik věřil...k nevíře že?...
Nedokázala jsem to ovládnout...a jediné co do dokážu říct....je pouhých 6 písmenek ...jen slovo...jedno z těch milionu dalších...slovo které si lidé vymysleli jen aby si mohli beztrestně ubližovat...Dokážu říct jen ...promiň!!!
...V hlavě mám ale zase prázdno...a než se mi myšlenky zase uspořádají no oněch imaginárních šuplíku a složek už je jich zase moc...a přeplňují se...
Už se nikam nevejdou...cizí problémy,problémy mých přátel a i mé vlastní trápení už není kam v mé hlavě umístit...A tak se sypou všude kolem těch složek poliček a šuplíků...mám najednou zase nepořádek v myšlenkách...zase je toho strašně moc...A začíná to celé na novo...opět se ve mě staví zeď a za ní...
Bomba...
Nevím kdo to odnese tentokrát ale vím, že zase uvidím umírat naději kterou se bude snažit zakrýt slzami...schovat smrt své naděje...schovat smrt svých marných pokusů poprosit mě o pomoc...a já uvidím zase do jeho duše a uvidím to "cosi" umírat...a tím zemře i kousek mě samotné...
Jde jen o to, kolik jich ještě přežiju já samotná...Kolikrát se ještě vydržím koukat na zlomenou touhu?Kolikrát se ještě vydržím koukat na naději kterou jsem sama zabila?...Kolikrát ještě....budu muset pozorovat jak umírá duše, kterou jsem mohla zachránit...
Komentáře
NickOOuka 24.05.2009 12:23:33
Hezké.. dojemné.. Výdycky tu pro tebe budu Gabčo
