Můj nepřekonatelný pocit!!!
06.Červen 2009Nevím zda Ti konečně narovinu říct pravdu...Bojím se těch slov...a přitom je to jen 8 písmenek...A i když mám hroznou chuť je pošeptat ...Nemohu!!!
Bojím se každého Tvého doteku, který je jen dotekem...bez hloubky citu...povrchní doteky těl...pouze neprocítěná pohlazení...stáli se pro Tebe jen fyzickým kontaktem bez porozumění...Však já, já už nikdy nepocítím to, co jsem cítila když jsi mě hladil, líbal, objímal...Myslím každou noc i každý den jen na ty chvíle, které mě naplňovali štěštím, které dávali věcem smysl...Každou noc myslím na Tvé krásně tvarované rty co mě líbali...myslím na Tvé krásně hluboké oči, které se dokázali dlouze dívat do těch mých...myslím na vlnky Tvých vlasů, kterých jsem se tak ráda dotýkala...Myslím na tvé rozpaky, do kterých si upadal když jsem ti složila kompliment...Myslím na Tvou "drzost" která mě vždycky zpoutala a umlčela....myslím na Tvá slova, ze kterých se mi podlamovala kolena...Myslím na Tvůj sladký úsměv, na který bych se vydržela dívat třeba hodiny... myslím na Tvé provokace, kvůli kterým bych tě nejraději zabila...a myslím i na to, když jsi mi konečně ustoupil a já sem dostala to, co jsem tolik chtěla...Totiž to, jak jsi něžně objímal svým jazykem ten můj...Jak si se dotýkal svými rty mých...Každý večer na to myslívám a každý večer pláču...
Stále mám v hlavě Tvou fotku ...jakoby byla zakódovaná a já nevěděla jak ji odkódovat a smazat...jako by byla vir a já neměla antivirovej program abych se ji mohla zbavit...abych mohla zapomenout na tu tvář která mi přišla jako tvář anděla...
Chtěla bych...zapomenout!Toužím zapomenout...Protože nemůžu zase přistoupit k Tobě, utrousit nějakou poznámku za kterou bys mě nejradši zabil, a já Tě mohla políbit dříve než mi stihneš něco odpovědět...stejně jako jsi to dělával ty...
Jenže těch 8 písmenek mám stále v hlavě...A už nemám na to říkat, že jsem vděčná za kamarádství, když vím, že mi to ani zdaleka nestačí...Už nemám na to, předstírat skromnost když vím, že Tě chci úplně celýho i s Tvýma rozomilýma chybama...Už nemám na to smát se, když se mi chce plakat...Už nemám na to říkat, že mě to nebolí, když mi to trhá srdce na milion kousků...Už nemám na to předstírat, že jsem nezranitelná a arogantní, když jsem zraněná a citlivá...Už nemám na to zakrývat svoje city ...i když o ně nestojíš!!!A stále ještě nemám sílu říct ty dvě slova, které kdybys řekl, by pro mě znamenaĺa všechno a která kdybych vyslovila já, neznamenala by pro tebe nic!!!
Všechno je utlumeno slzami a bolestí která by s nimi snad už konečně po těch proplakaných dnech a nocích mohla odtéct pryč...ale zůstává tu...ve mě ...v mé duši ...a v mém srdci stále díra kterou může zaplnit jen Tvá láska...
Všude je vedro k zalknutí jen zde, kde stojím je chlad, který je protkán spletí pavučin bolesti...tečou mi slzy a přemýšlím, zda to nemůžu změnit...přicházím na to, že jsem jen naivní a že i to, co cítím...ač to nemůžu vyslovit kvůli nesmírnému strachu...A kvůli nezájmu druhého člověka...je zbytečné...stejně jako jsem zbytečná já a má slova jsou bezvýznamná...bez tebe...
A tak přicházím na to, že a i moje myšlenky jsou zbytečné pokud nemohu přemýšlet nahlas před Tebou...pokud nevnímáš mé myšlenky i když nemluvím...a vím že to umíš...A tak po závěru že bez Tebe nemá smysl už ani přemýšlet...Odcházím...
Po mých slzách bolesti, smutku, žalu, zármutku a neopětované lásky...zbyly jen zaschlé potůčky vysrážené soli na mých tvářích...Jen rozmazané šminky...jen kapičky zaschlých černých slz od řasenky, které stékaly od tváří pomalu za sebou zanechávaly cestičky zaschlé černi na mém krku a rozpríštily se o můj klín...A jak tak stékaly tou cestou a nakonec se rozskočili na tisíce menších kapiček psaly tento příběh...
Díky své naivitě...a navzdory svému strachu...musím říct...MILUJU TĚ!!!
