Příběh v mé hlavě...
15.Červen 2009Jako vězeň svých snů.Jakoby jimy spoutaná.Jakoby ovládána vlastním sněním.Žije jen ve snech a když nemůže snít, umírá...Ona sama je jako sen!Kráčí s lehkostí pírka vznášejícího se v horkém letním vánku!Vlasy rozevláté avšak stále vypadajíce upraveně a hladce!Plné rty, rudé jako lesní jahody...jen ochutnat!Odlesky jejích očí... modrých jako dno oceánu, ke kterému už nedoléhají paprsky slunce...toho zlatavého klubka na nebi, které ničí její snění!Však dívka nedbá své krásy a s nepřítomným pohledem jen jde...jako by se snad vznášela, ale bez cíle.Nikým neoslovená...a ani nechtěla být...Chtěla se jen vznášet s nepřítomným pohledem v ulicích sama jen se svými sny...Dívka však měla svůj cíl, ať už se to kolemjdoucím zdálo jakkoli nemožné...její kroky bosých nohou vedly ke zdejšímu hřbitovu...Zastavila se před zdobnou kovanou branou a snad na okamžik zaváhaje ustoupila a položila svou dlaň na chladnou hřbitovní zeď...zavřela oči a zasnila se...Stála se sklopenou hlavou a svou dlaní položenou na té sluncem nedotčené zdi a jen snila...stála tam nekonečně dlouhou dobu...snad jako by četla tajemství co sem šeptají lidé zkroušeni bolestí a steskem po těch, kteří zde mlčky leží po jistě důstojném pohřbu...Po těch nekonečně dlouhých řádkách bolesti, které snad jakoby přečetla pouhým přiložením dlaně na oprýskanou omítku oné již zmíněné zdi...Odtáhla se ale její prsty sjížděli hrubé nahození stěny oddělující dva tak strašně si vzdálené světy...Dotýkala se jí, dokud nezavadila o onu zdobnou vstupní bránu...Ale opět, jakoby se bála vstoupit, zaváhala...tentokrát však položila svou drobnou ručku s těmi hubeňoučkými prstíčky na ručně kovanou kliku hřbitovní brány...S velikou nejistotou v očích,která vystřídala nepřítomnost vstoupila mezi smuteční vrby...se stejnou lehkostí jako na začátku se špičkami svých bosých nohou dotýkala kameny vydlážděné cesty hřbitova...kráčela však s jistotou...neohlédla se ani doprava ani doleva, natož aby se otočila zpátky.Kráčela až k samému konci hřbitova a stanula před náhrobkem na němž stálo ozdobným písmem : ,,Ať už budeš kráčet kamkoli, láska ti ukáže pravou cestu!...Vzpomínáme..."...U něj poklekla a z jejích očí hlubokých jako oceán, začali téct slzy stejně velké jako její bolest...
Na pomníčku, před kterým klečela, byla fotka...byla na ní tříletá holčička a v jejích očích, úplně stejně krásných jako oči dívky co tu pláče, bylo štěstí...Usmívala se...vlasy spuštěné přes ramena a rty rudé, jako lesní jahody...
Dívka tu seděla a jen plakala...a cosi šeptala zkřehlým hlasem s určitými pomlkami...jako kdyby si s někým povídala...a jediné srozumitelné bylo - ,,koukej, miláčku, co tu maminka má..."Z kytice kopretin vyndala svou rozklepanou rukou zbraň a bez váhání střelila...A já tu teď stojím a vidím jak leží vedle sebe...Společně a navždy...přesně tak, jak si to ona dívka, která se stala andělem, přála...
a až teď jsem ji pochopila...pochopila jsem její smyslné hýbání rtů, když klečela nad hrobem své dcery...Právě jako ona tu stála, teď tu stojím já...slyším jejich hlasy...
A držím kytici kopretin...
