Ptáče

22.Červen 2009

Scházím po schodech, ve zvláštních svatebních šatech - mají totiž dlouhé rukávy. Po obou stranách hoří čajové svíčky ve fialových skleněných kalíšcích. "Koho si to vlastně beru?" dumám. "Kdo je ženich?" Sestupuji po schodech, ozývá se pískání, jako od zvířete, od mláděte. Otáčím se, abych srovnala fialové kalíšky - vše přece má být perfektní, když už se vdávám (a to ani nevím za koho:-)). Znovu se ozývá to pískání. Najednou se vše točí, svatební šaty jsou ty tam, stmívá se, propadám se tmou, naštěstí nedopadnu - probudím se. Ale ten zvuk ze snu mě provází i v bdělém stavu. Line se z pod postele. "Co to?", ptám se sama sebe. Slyším šustění, rány a někdo mi zespod bouchá do matrace. Už mi to docvakává, je to Matýsek, můj kocour. Zároveň je mi však jasné, že tam dole není sám, ale zřejmě tam má nějakou kořist. Vzpomenu si na příhodu s holoubátky. Tehdy přinesl tři ptačí miminka a jednou po druhém přede mnou - na mém koberci - snědl. Po této vzpomínce se snažím ten ruch pod postelí zaspat, abych odehnala myšlenky na to, co tam asi právě cupuje. Po pár hodinách se znovu probouzím, jedeme s tetičkou (jež má spíše podobu starší kamarádky než sestry mé mámy) do Olympie, nakoupit pár hadříků k moři. Ona do Řecka, já do Chorvatska. Nakupujeme ještě opalovací krémy s vysokým faktorem a další potřebné věci. Ověnčené taškami si ještě zajedeme na oběd. Já se pak odebírám do obchodu s barvami a laky, kupuju bílou lazuru, štětec a průhledný lak - hodlám totiž upgradeovat police v mém bytečku. Příchízím domů, převlékám se do miniaturních kraťásků a tílka, což je úbor, ve kterém mě za boha nesmí nikdo vidět. Sundávám police ze zdí, odsouvám barovou židličku, abych na ni a její sousedku dlouhé police položila. V tom zahlédnu cosi šedavě-hnědého, zaječím, odskočím, srdce mi buší, jsem na pokraji infarktu. To pískle z rána, co mi kuchal Mates pod postelí, je ptáček, který teď stojí v rohu mého pokoje, zoufale na mě civí a píská. "Co teď?" Zkouším jej utěrkou vyplašit, aby vyletěl oknem. Nevím koho jsem tím vyplašila víc, jestli sebe nebo to ptáče. Pískleti se nechce létat, asi je pěkně pocuchaný od kocourka. Rozhoduji se, že počkám, až dorazí teta nebo bratránek, abych s nimi situaci skonzultovala. Usedám k notebooku, zoufalá nad neohlášeným hostem. Přibližuje se Mates, ječím na něj, pískle též, číčan nereaguje, jeho lovecké pudy jsou mnohem silnější. Vyhazuji Matýska z bytu. Vracím se k počítači, na zeď facebooku píšu skrácenou verzi té historky. Za chvíli mi píše profesor angličtiny, posílá mi přesný návod, jak chytit ptáčka a co nejméně ho vystresovat. Převlékám se, chystám kabelku, obouvám se. Beru krabici od bot (ještě, že si pořád kupuju nové a nové boty) a dělám do ní díry. Snažím se na ptáčka hodit utěrku, ten křičí a má děs v očích. Po deseti minutách urputného boje dostávám pískle do krabice a uháním s ním k veterináři. Ještě štěstí, že ordinuje hned ve vedlejší ulici. Veterinář je mladý, sympatický, urostlý, milý, mužný a přece tak citlivý, když ve svých dlaních drží ustrašeného ptáčka. Chvíli mu povídám, jak se u mě ptáček ocitl a že kocourka podezřívám, že mu zlomil, či jinak pocuchal křídlo, protože v bytě vůbec nelétal. Oči můžu na veterináři nechat, už si vduchu plánuji, jak budu s Matýskem chodit na pravidelné prohlídky=) Ptáče se urputně snaží dostat se pryč, dvakrát jej honíme po celé ordinaci. Pan veterinář nakonec zjišťuje, že nic zlomeného nemá, jen je trošku poškrábáný. Prý ho můžu vypustit. Na tváři se v tu ránu objeví úsměv od ucha k uchu, jsem šťastná, že můžu to pískle vrátit do přírody. Nesu jej domů, Matýska zavírám nahoře u Laďky, Hektorka (našeho rotvika) uvazuju na dvoře a ptáčka vypouštím na svobodu. Spěchám do bytečku, hledám atlas ptáků a v něm to pískle. Nacházím jej, je to drozd. Ten den jdu spát s velmi hřejivým pocitem. Je to nádhera=)

napsal/a: Gartinka 19:00 Link komentáře (0)



Nepojmenovatelné

04.Prosinec 2007

Co se má dít, stane se, krása pomine - rozum zůstane?  Každý ví co láska s sebou nese,  že každý snad i bláznem stane se. V obětí milované, cítit vůni její. Srdce jeho zanedbané, zná to chvění. Stál přede dveřmi sám, s úsměvem a kytkou, co nepřinesl nám, ale té druhé. Milovala jeho, on miloval ji, nemohla být věrnou. Oba teď jen sní.... Když na člověka přijde jen to snění, spánek věčný je už blízko. Mrtvá voda už pění... Ve světle svící, leskne se, ten nástroj smrtící. Co s sebou nese...? Nijak nezapomenutelné zážitky, nevyléčené před očima mžitky; ...krev v duši... ...krev v srdci... ...krev na rukou... ...krev v zapomenuté prožité budoucnosti...

napsal/a: Gartinka 15:20 Link komentáře (0)



Where did you sleep last night

24.Srpen 2007

Sedíme na zeleným trávníčku na kopci. Jen on a já. Ale žádná láska, je to můj kamarád, co mě vede životem a ukazuje tolik věcí. Říkáme si všechna tajemství, známe se dokonale. Učí mě vnímat svět kolem mě, třeba přírodu. A jak tam tak sedíme, vnímáme lechtající paprsky sluníčka a zpěv ptáků, začne mi bobrukovat melodii. Po chvíli začne dokonce zpívat. Je to fajn, moc se mi líbí... "Zní to jako ukolébavka" "Ukolébavka to není" "A co to teda je?" "Melodii jsem ti ukázal schválně, schválně ti neřeknu co to je. Jednou na to přijdeš sama. Nemůžu ti ukázat všecko, nebudu tu věčně..." Ptám se sama sebe co se děje, proč mi to říká? Zase nějaká depka? ... Už dva dny chodím s broukem v hlavě. Musím to sehnat. Jmenuje se to Nirvana. Snad všecky písničky od Nirvany mi hrají z repráků, proč mi o přináší takovou euforii? Je to možný vůbec tohle to? Že já to odněkud znám? Vzpomínám na něj. Přece tenkrát na kopci... Zpíval mi to... Where did you sleep last night, tak smutná písnička. Kde teď asi je, ten můj průvodce životem? Stýská se mi po něm. Jj, už je to tak dávno, dlouho jsem si to nepouštěla, je to tak melancholický, že mě to ovládne a vyloženě to se mnou tančí. Je to už asi rok co jsem ji neslyšela. Možná, že je to tak lepší. Netrápím se jím. Nemusím na to vše myslet. Je mi ho tak líto. Když umíral, prosil mě za odpuštění, že mě opouští. Kus mé duše odešel s ním, byli jsme tak úzce propojeni....

napsal/a: Gartinka 20:33 Link komentáře (0)



Svoboda

19.Květen 2007

Co to vlastně znamená to slovo „svoboda“? Není toemancipace individuality i národa? Nezačíná tam, kde žádný člověk nenípotrestán za to, že pronesl to co již kdysi pronesl Voltaire, nikoliv Orwell,„dvě a dvě jsou čtyři.“?

Pro každého jedince znamená to magické slovo svoboda určitě něco jiného.Někdo si pod tímto pojmem představí svobodu jakožto demokracii a je pro ně tedydemokracie jakýmsi synonymem pro slovo svoboda. Pro jiné to můžebýt svoboda v názorech, to, že relativně neprobíhá cenzura. A co toznamená pro mě? Není to tak těžké. Je to svoboda myšlenky, svoboda životníhostylu a nepostradatelně i svoboda slova, protože jak se říká, svobodou slovase všechny svobody začínají. Skutečně to tak je. Důkazem je v našízemi i ta část lidí, která ví jaké útrapy se odehrávaly před rokem 1989.

Kdysi dávno jsem slyšel nebo četl jeden citát, nevímvšak, jak přesně zněl. Snad to bylo takhle: „Miluji řeč, protože obsahuje slovapro pojmy, jež neexistují, třeba jako je láska, pravda nebo svoboda.“ Problémtohoto slova tkví v tom, že člověk, ať už chce nebo nechce, není nikdysvobodný. Vždy je něco, co ho svazuje, ať už je to mínění společnosti. Ano,společnost nás velmi ovlivňuje, ale omezujeme se i my sami. Vždyť tomutozasvětil život Sikmund Freud. Rozdělil lidskou mysl na podvědomí a vědomí. Toobklopil superegem neboli společností, okolím. Podvědomí obsahuje skryté touhy,pudy a vášně, které by se drali na povrch, ale superego jej nutí tyto přánípotlačovat. A lidské vědomí to potom odnáší. Z toho vyplývá myšlenka,může-li být člověk svobodný, když cenzuruje sám sebe?

Nebo třeba zaměstnání, které mu brání odhodit všeza hlavu a odjet. Svobodě brání závislosti. Lidstvo této pekelné doby,v níž žijeme, je odsouzeno na doživotí k závislosti a honbě za penězi.Protože co bez nich vlastně jsme? Přijde mi, že na to, jak je pro nás svobodadůležitá, si jí nevážíme. Milujeme svobodu a přitom žijeme ve světě krvavéhomaterialismu, který nás spoutává a nedává nám dýchat. Jsme vychovávanív tom, že tento svět je dobrý a nevidíme, že jiní se mohou po honbě zapenězi a majetkem uštvat. Je to naše závislost, proto nejsme svobodní aniv té nejdemokratičtější zemi.

napsal/a: Gartinka 10:49 Link komentáře (0)



Zabít bez výčitek


Pod rouškou tmy, za vášnivé noci, ty rozvášněn, hlavou v bezmoci.

Ta noc, že chyba byla, že zapomenout chceš, jo, byla to doba, celá staletí, než sis to uvědomil. Pak netvor tobě ne tak vzdálený ne na tisíce mil, držel v rukou víc, než volant pouhý. Někdo řekl by nic, někdo řekl by vše, co v tobě umřelo.

 Hlavou v bezmoci, s tisícem myšlenek, nezkusil si přemoci, tu aroganci v sobě. Držels v rukou víc, než volant pouhý, někdo řekl by nic, jiný zas vše, co v tobě umřelo.

Hlavou v bezmoci, držels v rukou víc, než volant pouhý. Byl to život. Život, který teď už není život, je to jen osudů spleť, kdy matka dceru nemá, má jen její tělo.

Na sto očí pozůstalých, tu noc probdělo. A ty jsi klidně spal, ne s hlavou v bezmoci, ale s hlavou kde oheň plál. Ne spalující, ale hořce chladný. Čára osudy lidí spojující, tebe stím stem očí, absolutně nespojila. Kdy lítost k tobě vkročí? Tak jako smrt vkročila do rodiny jejich a vzala jim holčičku. Smrt ji mámě nevzala byls to ty!

Žij si dál, v sedmi hříších, v hříších rozvášněné noci… Kvůli tobě teď nežije. S hlavou v bezmoci, matka není matkou, když dcera není živou.

napsal/a: Gartinka 10:46 Link komentáře (0)



Motýlci v břiše


Malá holka seděla na kamenné zdi, pozorovalatramvaje, lidi a vlastně všecko co se kolem ní dělo. Koukala na ten svět užcelé hodiny. Líbilo se jí to. Uklidňovalo ji to. Seděla tam a přemýšlela, jakto vlastně večer udělá. Měla totiž před sebou hroznou noc, naštěstí pro niuž žádné noci neměly být tak hrozné. Občas se pousmála, to když myslela najednoho kluka, který se jí líbil a ona se líbila jemu. Vždycky snila o tom, žejejí první rande bude s ním. Houpala nohama, koukala před sebe a cítilav břiše motýlky.

Nedaleko seděl na stráni malý kluk, vnímal zpěvptáků a myslel na jednu moc pěknou holku. Držel v ruce mobil, chtěl téholce zavolat, vždycky v něm hrozně hrklo. Líbilo se mu že je parádněztřeštěná, ale sám s ní nikdy nebyl, chtěl být. Neměl odvahu přiznat si,že se vlastně bojí ji někam pozvat. Vždycky si představoval první randes ní. A tak koukal před sebe a cítil v břiše motýlky.

Zatímco tam ten kluk seděl a každou chvilkoupromrhával šance být s tou holkou, co se mu tak líbí a má ji rád, ta holkašla domů, chtěla jít brzy spát. Jak už jsem řekla, měla před sebou hroznounoc. Měla šanci dostat se do její vysněné party, kde by konečně někdo oceniljejí malůvky. Byla to street-artová partička. Aby jí k sobě vzali a abyměli jistotu že to není jen obyčejná holka a má odvahu, musela projít testem.Musela udělat 13 ilegálních nápisů, každou noc jen jeden. Ten den se bála úplněnejvíc, celý den na to myslela. Co když ji chytí? Nebo se jí v noci něcostane?

Zabalila si věci, jen černou čepici a 2 plechovkyčerného spreje, batoh hodila pod postel, umyla se a šla spát. V jednu jiprobudil velmi tichý zvuk budíku, jen na sebe naházela černé oblečení avyrazila z pokojíku. Opatrně za sebou zavřela dveře, šla pomalu a opatrnějako kočka. Bez rámusu došla ke dveřím od bytu, zamkla a seběhla tiše poschodech, bála se že by výtah mohl někoho vzbudit. Když se konečně dostala předdům, trochu se jí ulevilo, jednu část má za sebou. Ta horší ji teprve čeká.Kráčela po chodníku, koukala na spící domy. Došla až na zastávku tramvaje,koukla se na jízdní řád a viditelně se jí ulevilo když viděla, že další tramvajjede až ve čtyři hodiny ráno. Vydala se tedy po kolejích a cítila jak se jípodlamují kolena. Chtěla to mít za sebou. Došla k prvnímu mostu, sedla sitam a snažila se uklidnit. Po deseti minutách zjistila, že je to absolutnězbytečné. Ruce se jí třásly, začala se bát. Vítr k ní zdaleka přivál zvukrozbíjícího se skla, otřásla se. Zapnula si bundu, jako by si myslela že tobylo zimou. Otevřela batoh, modlila se aby tam ten sprej nebyl, aby se mohlavrátit domů, do své postele. Ale plechovka na dně nevinně ležela. Sáhla po ní,zaváhala. Nakonec ji stejně vytáhla a to štěrku ho vyzkoušela. Byl dobrý,natáhla ruku svírající plechovku a začala tvořit jakýsi tag. No nebylo to nicmoc, ale pro ni to znamenalo hodně. Opět zaslechla nějaký podivný zvuk, ale užmu nevěnovala takovou pozornost. Stála na kolejích a koukala na svoje dílo. Abyse trochu uvolnila, začala si zpívat. Svůj výtvor zhodnotila pozitivně. Bude sejim to líbit? Těch předchozích 12 prošlo. Uprostřed sledu jejích myšlenek seněco stalo. Cosi zavrzalo, uslyšela hluk, nezpozorněla. Byla to tramvaj,ucítila náraz vzduchu a pak už nevnímala. Ve chvilce jí v hlavě proběhlcelý život. Máma, táta, její pokojík, kamarádky ze školy i babiččinjezevčík. Volala na ně, nevěděla jestli je mrtvá. Neslyšeli ji. Křičela na ně,aby jí to pověděli, jenže oni byli jen v její hlavě. Oni jí zůstaliv hlavě, ona jim v srdci.

Graffiti pro ní bylo životem. Graffiti pro ní bylosmrtí.

A ten malý kluk dodnes pláče.

napsal/a: Gartinka 10:45 Link komentáře (0)



Ideas II.


Uvědomujete si kolik je na světě krásy? Na ni si, bohuželsáhnout nemůžete… ta krása je ve chvíli, kdy se cítíte dobře, něco vás potěšínebo vám je cukají koutky a chcete se smát… Tyto pocity jsou ale proměnlivějšínež počasí. Stačí jen pouhé gesto toho druhého a vaše šťastná dušička je tatam. Nezoufejte. Nikdy nevíte co přesně si o vás ten druhý myslí.

napsal/a: Gartinka 10:44 Link komentáře (0)