Sedíme na zeleným trávníčku na kopci. Jen on a já. Ale žádná láska, je to můj kamarád, co mě vede životem a ukazuje tolik věcí. Říkáme si všechna tajemství, známe se dokonale. Učí mě vnímat svět kolem mě, třeba přírodu. A jak tam tak sedíme, vnímáme lechtající paprsky sluníčka a zpěv ptáků, začne mi bobrukovat melodii. Po chvíli začne dokonce zpívat. Je to fajn, moc se mi líbí... "Zní to jako ukolébavka" "Ukolébavka to není" "A co to teda je?" "Melodii jsem ti ukázal schválně, schválně ti neřeknu co to je. Jednou na to přijdeš sama. Nemůžu ti ukázat všecko, nebudu tu věčně..." Ptám se sama sebe co se děje, proč mi to říká? Zase nějaká depka? ... Už dva dny chodím s broukem v hlavě. Musím to sehnat. Jmenuje se to Nirvana. Snad všecky písničky od Nirvany mi hrají z repráků, proč mi o přináší takovou euforii? Je to možný vůbec tohle to? Že já to odněkud znám? Vzpomínám na něj. Přece tenkrát na kopci... Zpíval mi to... Where did you sleep last night, tak smutná písnička. Kde teď asi je, ten můj průvodce životem? Stýská se mi po něm. Jj, už je to tak dávno, dlouho jsem si to nepouštěla, je to tak melancholický, že mě to ovládne a vyloženě to se mnou tančí. Je to už asi rok co jsem ji neslyšela. Možná, že je to tak lepší. Netrápím se jím. Nemusím na to vše myslet. Je mi ho tak líto. Když umíral, prosil mě za odpuštění, že mě opouští. Kus mé duše odešel s ním, byli jsme tak úzce propojeni....

napsal/a: Gartinka 20:33 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář