Motýlci v břiše
19.Květen 2007Malá holka seděla na kamenné zdi, pozorovalatramvaje, lidi a vlastně všecko co se kolem ní dělo. Koukala na ten svět užcelé hodiny. Líbilo se jí to. Uklidňovalo ji to. Seděla tam a přemýšlela, jakto vlastně večer udělá. Měla totiž před sebou hroznou noc, naštěstí pro niuž žádné noci neměly být tak hrozné. Občas se pousmála, to když myslela najednoho kluka, který se jí líbil a ona se líbila jemu. Vždycky snila o tom, žejejí první rande bude s ním. Houpala nohama, koukala před sebe a cítilav břiše motýlky.
Nedaleko seděl na stráni malý kluk, vnímal zpěvptáků a myslel na jednu moc pěknou holku. Držel v ruce mobil, chtěl téholce zavolat, vždycky v něm hrozně hrklo. Líbilo se mu že je parádněztřeštěná, ale sám s ní nikdy nebyl, chtěl být. Neměl odvahu přiznat si,že se vlastně bojí ji někam pozvat. Vždycky si představoval první randes ní. A tak koukal před sebe a cítil v břiše motýlky.
Zatímco tam ten kluk seděl a každou chvilkoupromrhával šance být s tou holkou, co se mu tak líbí a má ji rád, ta holkašla domů, chtěla jít brzy spát. Jak už jsem řekla, měla před sebou hroznounoc. Měla šanci dostat se do její vysněné party, kde by konečně někdo oceniljejí malůvky. Byla to street-artová partička. Aby jí k sobě vzali a abyměli jistotu že to není jen obyčejná holka a má odvahu, musela projít testem.Musela udělat 13 ilegálních nápisů, každou noc jen jeden. Ten den se bála úplněnejvíc, celý den na to myslela. Co když ji chytí? Nebo se jí v noci něcostane?
Zabalila si věci, jen černou čepici a 2 plechovkyčerného spreje, batoh hodila pod postel, umyla se a šla spát. V jednu jiprobudil velmi tichý zvuk budíku, jen na sebe naházela černé oblečení avyrazila z pokojíku. Opatrně za sebou zavřela dveře, šla pomalu a opatrnějako kočka. Bez rámusu došla ke dveřím od bytu, zamkla a seběhla tiše poschodech, bála se že by výtah mohl někoho vzbudit. Když se konečně dostala předdům, trochu se jí ulevilo, jednu část má za sebou. Ta horší ji teprve čeká.Kráčela po chodníku, koukala na spící domy. Došla až na zastávku tramvaje,koukla se na jízdní řád a viditelně se jí ulevilo když viděla, že další tramvajjede až ve čtyři hodiny ráno. Vydala se tedy po kolejích a cítila jak se jípodlamují kolena. Chtěla to mít za sebou. Došla k prvnímu mostu, sedla sitam a snažila se uklidnit. Po deseti minutách zjistila, že je to absolutnězbytečné. Ruce se jí třásly, začala se bát. Vítr k ní zdaleka přivál zvukrozbíjícího se skla, otřásla se. Zapnula si bundu, jako by si myslela že tobylo zimou. Otevřela batoh, modlila se aby tam ten sprej nebyl, aby se mohlavrátit domů, do své postele. Ale plechovka na dně nevinně ležela. Sáhla po ní,zaváhala. Nakonec ji stejně vytáhla a to štěrku ho vyzkoušela. Byl dobrý,natáhla ruku svírající plechovku a začala tvořit jakýsi tag. No nebylo to nicmoc, ale pro ni to znamenalo hodně. Opět zaslechla nějaký podivný zvuk, ale užmu nevěnovala takovou pozornost. Stála na kolejích a koukala na svoje dílo. Abyse trochu uvolnila, začala si zpívat. Svůj výtvor zhodnotila pozitivně. Bude sejim to líbit? Těch předchozích 12 prošlo. Uprostřed sledu jejích myšlenek seněco stalo. Cosi zavrzalo, uslyšela hluk, nezpozorněla. Byla to tramvaj,ucítila náraz vzduchu a pak už nevnímala. Ve chvilce jí v hlavě proběhlcelý život. Máma, táta, její pokojík, kamarádky ze školy i babiččinjezevčík. Volala na ně, nevěděla jestli je mrtvá. Neslyšeli ji. Křičela na ně,aby jí to pověděli, jenže oni byli jen v její hlavě. Oni jí zůstaliv hlavě, ona jim v srdci.
Graffiti pro ní bylo životem. Graffiti pro ní bylosmrtí.
A ten malý kluk dodnes pláče.
napsal/a: Gartinka 10:45 Link
