Gartinka... my soulGartinka... my soulGartinka... my soulGartinka... my soulGartinka... my soul

Scházím po schodech, ve zvláštních svatebních šatech - mají totiž dlouhé rukávy. Po obou stranách hoří čajové svíčky ve fialových skleněných kalíšcích. "Koho si to vlastně beru?" dumám. "Kdo je ženich?" Sestupuji po schodech, ozývá se pískání, jako od zvířete, od mláděte. Otáčím se, abych srovnala fialové kalíšky - vše přece má být perfektní, když už se vdávám (a to ani nevím za koho:-)). Znovu se ozývá to pískání. Najednou se vše točí, svatební šaty jsou ty tam, stmívá se, propadám se tmou, naštěstí nedopadnu - probudím se. Ale ten zvuk ze snu mě provází i v bdělém stavu. Line se z pod postele. "Co to?", ptám se sama sebe. Slyším šustění, rány a někdo mi zespod bouchá do matrace. Už mi to docvakává, je to Matýsek, můj kocour. Zároveň je mi však jasné, že tam dole není sám, ale zřejmě tam má nějakou kořist. Vzpomenu si na příhodu s holoubátky. Tehdy přinesl tři ptačí miminka a jednou po druhém přede mnou - na mém koberci - snědl. Po této vzpomínce se snažím ten ruch pod postelí zaspat, abych odehnala myšlenky na to, co tam asi právě cupuje. Po pár hodinách se znovu probouzím, jedeme s tetičkou (jež má spíše podobu starší kamarádky než sestry mé mámy) do Olympie, nakoupit pár hadříků k moři. Ona do Řecka, já do Chorvatska. Nakupujeme ještě opalovací krémy s vysokým faktorem a další potřebné věci. Ověnčené taškami si ještě zajedeme na oběd. Já se pak odebírám do obchodu s barvami a laky, kupuju bílou lazuru, štětec a průhledný lak - hodlám totiž upgradeovat police v mém bytečku. Příchízím domů, převlékám se do miniaturních kraťásků a tílka, což je úbor, ve kterém mě za boha nesmí nikdo vidět. Sundávám police ze zdí, odsouvám barovou židličku, abych na ni a její sousedku dlouhé police položila. V tom zahlédnu cosi šedavě-hnědého, zaječím, odskočím, srdce mi buší, jsem na pokraji infarktu. To pískle z rána, co mi kuchal Mates pod postelí, je ptáček, který teď stojí v rohu mého pokoje, zoufale na mě civí a píská. "Co teď?" Zkouším jej utěrkou vyplašit, aby vyletěl oknem. Nevím koho jsem tím vyplašila víc, jestli sebe nebo to ptáče. Pískleti se nechce létat, asi je pěkně pocuchaný od kocourka. Rozhoduji se, že počkám, až dorazí teta nebo bratránek, abych s nimi situaci skonzultovala. Usedám k notebooku, zoufalá nad neohlášeným hostem. Přibližuje se Mates, ječím na něj, pískle též, číčan nereaguje, jeho lovecké pudy jsou mnohem silnější. Vyhazuji Matýska z bytu. Vracím se k počítači, na zeď facebooku píšu skrácenou verzi té historky. Za chvíli mi píše profesor angličtiny, posílá mi přesný návod, jak chytit ptáčka a co nejméně ho vystresovat. Převlékám se, chystám kabelku, obouvám se. Beru krabici od bot (ještě, že si pořád kupuju nové a nové boty) a dělám do ní díry. Snažím se na ptáčka hodit utěrku, ten křičí a má děs v očích. Po deseti minutách urputného boje dostávám pískle do krabice a uháním s ním k veterináři. Ještě štěstí, že ordinuje hned ve vedlejší ulici. Veterinář je mladý, sympatický, urostlý, milý, mužný a přece tak citlivý, když ve svých dlaních drží ustrašeného ptáčka. Chvíli mu povídám, jak se u mě ptáček ocitl a že kocourka podezřívám, že mu zlomil, či jinak pocuchal křídlo, protože v bytě vůbec nelétal. Oči můžu na veterináři nechat, už si vduchu plánuji, jak budu s Matýskem chodit na pravidelné prohlídky=) Ptáče se urputně snaží dostat se pryč, dvakrát jej honíme po celé ordinaci. Pan veterinář nakonec zjišťuje, že nic zlomeného nemá, jen je trošku poškrábáný. Prý ho můžu vypustit. Na tváři se v tu ránu objeví úsměv od ucha k uchu, jsem šťastná, že můžu to pískle vrátit do přírody. Nesu jej domů, Matýska zavírám nahoře u Laďky, Hektorka (našeho rotvika) uvazuju na dvoře a ptáčka vypouštím na svobodu. Spěchám do bytečku, hledám atlas ptáků a v něm to pískle. Nacházím jej, je to drozd. Ten den jdu spát s velmi hřejivým pocitem. Je to nádhera=)