UVĚŘIL

Víš co je to láska?
Ukážu ti cestu,
jen si mě teď musíš
vzíti za nevěstu.
Uvěřil těm slovům
krásné bílé víly,
a tak se té noci
spolu zasnoubili.
Brzy jejím chotěm
stal se tedy s touhou.
Na tu lásku čekal
ještě chvíli dlouhou.
A pak mu ji jednou
vážně ukázala,
když mu tělo nožem
s vášní rozpárala...

SEBENELÁSKA

Obejmula jsem se sama se sebou -
prej sebeláska musí být!
Pak jako omámená sladkou polevou
se smělostí chci se přizabít.
Nikdy vlastní život za svůj neuznám,
nikdy svoje tělo za své též.
Možná jsem jen občas silně bezuzdná,
když křičím: "Ach můj bože, nože řež!"

VINA

Přistihl mě pod peřinou,
nebyla jsem sama.
Je to všechno mojí vinou,
teď mě trápí hana.
Odpustí mi? asi těžko,
dávno na mě zapomněl.
Nic jiného než se zabít
tenkrát totiž neuměl.

NEBE KREV

Nebe jako hladina,

na něm odraz zbité tváře.
Zkrvavená, jediná,

ret se v koutku páře.
Z očí kanou purpurou

probarvené slzy,
v kaluž na zem jedinou

naschvál tekou s rezí.
Rze jak virus zběsile

rozežírá půdu,
kudy - když je v přesile -

cez svou cestu půjdu?
V dálce voní krve pach,

nebe pláče v křeči.
Žádná jiná nikde v tmách

tak bolem nezaječí...

Nejí, nespí, naříká,

Teskné nářky polyká.

Může si však za to sama,

Že je její sestra vdaná.

Za manžela milého,

Co teď pláče pro něho.

Kdyby tenkrát, když byl její,

Pochopila co as chce,

Teď se jenom hvězdy smějí,

S touhou bylo po lásce.

Kdyby v klíně tehdá v noci

Cizí nebyl v její moci,

Možná by teď sama měla,

Toho kluka za manžela.

Poprvé a naposled

Zapomenout na vší svět.

U jezera molo smrti,

Do černých vod hnát se nutí.

A v té hloubce mořské panny,

Lákají tě na své strany.

Zapomenout, odletět…

Zranil jsi mou duši,

Však málokdo to tuší.

Že už dávno z těla

Jako včela vyletěla.

Bolest, co se ztrácí,

Nemá kde se schovat.

Nade mnou jen ptáci,

Co nebojí se poletovat.

Odkud jejich původ?

Marabu - ti čápi!

Těším se až krve

Mé se půjdou napít…