J-M-G

Myslím, že tady není něco v pořádku. Něco tady brblá, na ruce mi přistála malá bílá můřička, pošťouchl jsem jí a ona se opět vrátila, asi třikrát. Hráli jsme tu hru spolu. Nevím jestli jí to bavilo, ale dělala to dle mě s veškerou svou můří ctností. Já jsem si řekl, „ne, hele nechci hrát, sorry.“ Chytil jsem ji mezi dva prsty, přesněji palec a ukazováček a zbavil ji ctnosti. Necítím provinění, neudělal jsem to schválně. Prostě to tak nějak vzniklo ze situace, situace která mohla být pro můru osudem. Jasně, vezmu-li si v potaz to, že lidi věřej na osud a veřej, že smrt je určitý znamení osudu, asi nejdůslednější a nejspíš i konečný, tak vlastně může mít i taková můra osud. Určitou svou životní sinusoidu, zakončenou právě tady a teď mnou, vykonavatelem osudu, jak impozantní to postavení. CHECHE. A nebo prostě pouhá shoda náhod? Ale kdo ví? Kdo to ví? Vím, že já to nevím a nejspíš tuším, že to nevíš ani ty. Sorry, nepodceňuju tě, ale zřejmě to tak bude. Nebo se mýlím? Jak krásný by bylo, řídit osud. Řídit osud nejen můře, ale třeba tobě. Nemluvím k nikomu z vás přímo, mluvím tak obecně. Jasně může člověk tahat za provázky a páky a přizpůsobovat si věci sobě, ale není to nic pompézního, ani velkýho. Mezi slepými i jednooký králem. Ale mít tak pravou moc, bejt chvílí tím osudem každýho na koho bych si ukázal prstem. Jó paráda, ujel bych si na tom dost brutálním způsobem. Bohužel si na tom můžu ujíždět, ale leda tak v hlavě a představách. A vlastně, vlastně ještě někde můžu být osudem, u můr. CHECHE. A nebo taky ne. Tak trošku posranej příběh.