J-M-G

Pár dní jsem přežíval, jak se dalo. Od ničeho k ničemu, žadnej lesk radosti, jen dopad jednoho rozhodnutí, jednoho člověka na mě. Je to takovej paradox, já snad trošku svůj, nenechající si prakticky od nikoho nic diktovat a dopadl jsem tvrdě na zem. Nečekal jsem to, přišlo to jako blesk z nebe, abych byl konkrétnější, už od dubna přemítám si v hlavě myšlenku odjezdu, prostě odjet z týdle zemičky a trochu poznat svět, ne jenom San Piego a jeho blízký okolí. Vím, že život je moc krátkej, než abych ho poznal celej, ale zase není tak krátkej, abych ho nemohl poznat trošku víc, než kdejakej uchyl kterej šuká přes líbko. A měl jsem k tomu odjezdu dobře našlápnuto, už tak nějak jsem si od listopadu žil svůj sen, sen o velkolepým odjezdu a tvrdý realitě v Británii, až po pláže v Austrálii, zemi která je mému srdci zaprodaná (snad ale se mi to podaří někdy splnit, jestli ne bude to další dluh, kterej mám vůči sám sobě, zatím je ten dluh jen jeden, ale ten splatím a vím toJ ).

Měl jsem tam odjet s jedním mi blízkým člověk, věděl jsem, že si budem lízt občas na nervy, že se budem nenávidět, ale věděl sem, že jako couple au pair to zvládnem, protože pro svý sny člověk dokáže spoustu věcí. Většina lidí mi říkala: „Ty jo kámo, ta s tebou nepojede,“ říkali „fakt ne.“ Ale já jsem opanoval s tím že pojede, věřil jsem, chtěl jsem věřit. Od listopadu do příštího týdne jsem žil ten svůj sen, tu krásnou a vysněnou budoucnost, která přišla s jedním rozhodnutím, jednoho člověka v niveč. Strašně jsem chtěl odjet, asi i spálit nějaký mosty, odjet procestovat svět, pryč od všech našláplejch kreténu, který tudle zem pokrejvaj, ale ten člověk mi to nedopřálL. Minulej tejden mi oznámil, že prý je lepší jet sám, prý nebude mít pro sebe soukromí, prý nemá peníze (na kufr a oblečení v UK je úplně jiný počasí, než u nás J J J ) – peníze o který nikdy nešlo a co není problém. To mi řekla minulej tejden, od tý doby jsem se nebyl schopnej o tom bavit, ani to napsat, prostě nic, bloudil jsem jak opuštěný ryby v oceánu, schátralej, pustej, zdecimovanej, vysátej, nasranej a zklamanej, dal jsem důvěru, veškerou svou důvěru od listopadu do jednoho člověka a ten se mi takhle odvděčil.

Strášný zklamání jsem zažil, nebylo to pro mě dobrý, pro nikoho dobrý, ani pro ni. Musel jsem s ní skončit, nemohl jsem se s ní dal bavit, nejde to. Koukat se na ni, mluvit s ní a vědět, že to byly tři měsíce života, který mi vyprchaly jako pára nad hrncem, stejně tak jako moje sny, který zmizely pryč, pryč strašně daleko. Když se s někým rozejdete, tak u toho člověka necháte kus duše a ta bolest tady to je, jak vám ta duše chybí, jak bloudí, jak je u někoho jinýho. Ona se vám pak vrátí, ale to trvá dlouho.

A teď nějak tak sedím, pořád smutnej a přemýšlím co s životem. Odjet sám? Zůstat tady jít na vejšku a do října pracovat? Nebo jen jít pracovat? Nebo někoho přemluvit a jet s ním? Každá z tědlech variant má víc záporů, než kladů a tak já nějak nevím, co si počít. Po strašně dlouhý době nevím, co si počnout s životem L . Kdyby to bylo tak snadný jako si jít koupit žvejkačky, jestli zelený nebo modrý, ale todle už není legrace, todle rozhodnutí dost změní můj život, život kterej nebyl vždy růžovej, ale mám ho rád a žiju ho rád. Snad se rozhodnu správně….  v nic jinýho doufat nemůžu….

Použiju větu ze samotářů, která mě teď vystihuje: „Si myslím, že ten život je nelítostnej a lidi osamělý, proto kouřím. Pracuju, abych si mohl koupit drogy, po kterejch by mi lidi připadali hodný, přátelský, svobodný, krásný.“