J-M-G

Byl jsem teď na pívku:D jdu pít dál, doma sem jen abych se převlík, todle jsem ale napsal

 

Bum, plesk, prásk. Další ironie osudu mi udělila ránu. Možná je to nejspíš můj úděl. Ironie a osud, skoro jediný věci na který věřím a který pomáhají světu v tom, aby mě pohřbil. Nejlepší jsou ale společně, když se spolčej, osud ti dá šanci, řekne si: „Ha, dostaneš ji.“ A v tom tam přijde veselá kamarádka ironie se svým synem sarkasmem. A řeknou si: „Ale jo dostane šanci, velkou, ať se jí chytne. A pak ho osude v tom necháme plavat.“ Sarkasmus se jen potutelně usmívá za rouškou nekonečné zábavy a osud, trpící nezdravou dávkou škodolibosti, je pro. Překvapivě. Když se ti postavěj jednou, dvakrát, tak máš šanci to zvládnout. Pořád jsi to ty, ale když se to opakuje pořád dokola, tak to už smrdí.

Člověk pak hledá chyby v sobě, ve svým chování, ve svý povaze, ve svých činech, ve všem v čem se jen dá. Ale možná překvapivě je nenachází. Špatnej tajming? Asi jo, ale to má i tma, protože padne každej večer.

Ale ironie osudu je zákeřnej bandita, zamkneš se ve svým pokoji, ale oni rozkopnou dveře a dostanou se k tobě, dostanou se ti i pod kůži, do hlavy, do srdce, do všech tepen. Máš je tam, bojuješ, mozek ale čelí největší invazi, poprvé útokům odolá, podruhý, potřetí, ale pak to začíná vzdávat. Divíte se? Pak se začne bránit, různejma psychózama a neurózama, psychickejma nemocema, co ho držej nad vodou, ale má to negativní dopady na jeho okolí, ale on sám se tím jen brání. A za to všechno může ironie a osud, dohromady ironie osudu, dvě zákeřný mrchy, před kterejma nejde utýct, kurva. Někomu se vyhejbaj, ale na někom si smlsnou, mám pocit, že jsem hlavní chod.