Chtěl bych Vás pozvat do míst, kde se vytváří iluze. Ale bohužel to místo neznám. Napadají mě snad jen lidský sny a přání. Ale o tom nechci psát, ani se Vám svěřovat. Nechci psát o ničem. Ale mám pocit, že slova ve mně bublají. Že na mě útočí ve spaní a vědí, že má lenost je nebude realizovat. Ale teď to chci překonat. Chci něco napsat. Chci něco napsat, protože sem všeho tak říkajíc plnej. Opatroval jsem v hlavě tisíce myšlenek, podlostí, zvráceností a dalších takovejch věcí, který kdyby lidi znali, tak na mě všichni zanevřou. A byli by schopni a především ochotni, mě hodit do propasti plný krokodýlů a jiný havěti, která by se na mě hladově vrhla. Ale ani o tom nebudu psát. 
Asi jsem chtěl jen upozornit, že stále dýchám a cítím - tudíž jsem. Zítra do školy - jsem zvědav.
Poslouchám Záviše - usměv na rtech se vytvoří lehce. Co se týče zmíněný povídky (v nějakým předchozím článku jsem o ní psal), zasekl jsem se a nevím, jak dál. Momentálně jsem ztratil smysl v psaní pokračovat. Tak třeba někdy jí dopíšu a třeba taky ne, teď to nevypadá. Hi
komentáře (0):
Přidej komentář
<< Domů