J-M-G

Uvězněn mezi čtyřmi stěnami

  Seděl na zemi a upřeně sledoval zeď před sebou. Byla bílá. Když otáčel hlavu, tak vždy narazil na to samé. Na bílou zeď. Mohl se podívat doprava, doleva a stále to samé. Ten uklidňující, ale přesto tak depresivní pohled, který požíral každou část jeho mozku. Pohled na bílou zeď.

  Jen v jednom koutu byl malý otvor, který sloužil k větrání a odvětrávání. Strčil by do něj tak dva prsty. Byl však moc vysoko. Byl tak vysoko, že i když byl v protějším rohu a pozoroval ho, tak ho bolelo za krkem.

  Ulehl na zem. Na podlahu, která nerušila monotónnost celého pokoje. Byla taky bílá. Stejně jako strop. Na stropě viselo malé světlo, které tu komůrku osvítilo natolik, že dala prostor tomu, aby vynikla ta běloba.

  Jak tam tak seděl a prohlížel si ty stěny, kolovaly mu v hlavě nesčetné myšlenky. Myšlenky na útěk, vlastní zkázu. Uvědomil si, že jednoho dne z toho všeho zešílí. Že ta naprostá běloba, těžký vzduch a ty čtyři stěny mu zničí jeho zdravý rozum. Jeho rozum, který ho vždy držel nad vodou. K lidem byl spíše chladný, ale uvnitř v něm to opravdu vřelo. Prožíval emoce jako každý, jen je nedával znát. Možná se lidem mohl jevit, jako blázen, jako vřed, ale ve skutečnosti měl daleko větší srdce, než všichni ostatní. A teď tam jen tak seděl uprostřed místnosti s bílými stěnami.

  Sám sebe se ptal: „Proč tady jsem?“ Ale odpověď na tuto otázku nenalezl. A tak se jí přestal zaobírat. Jednou ležel zády k jedné z těch čtyř stěn a jeho rozum to vzdával, když v tom uslyšel hlas.

„Ptáš se proč si tu?“

Lekl se. A těžce sebou škubl.

„Ano,“ rozhlédl se kolem sebe v naději, že uvidí lidskou bytost, ale viděl jen ty prázdné stěny.

„To co tu vidíš, je tvoje duše.“

„Cože?“

„ Je to tvá duše“

„Ale to není možný,“ zakoktal se.

„Je to část tvé duše, kterou nikdo nikdy neměl vidět.“

„Ale proč jsem v ní?“

„Ona, nemohla už být v tobě.“

„Ale to je její úděl.“

„Petere Gordone. HA. Petere Gordone. Ještě spoustu toho nevíš. Nemůžeš se jí zbavit, jako ona se nemůže zbavit tebe. Pohltila tě, abys věděl co to je za peklo.“

„Ale já přeci mám duši.“

„Ty mě tak bavíš, to co ty máš je pouhé torzo.“

  Nastalo ticho, strach a beznaděj. Nevěděl co má říct. A tak jen tupě zíral a přál si, ať to není pravda.

Ale ten příběh, jako by neměl skončit. Usínal, budil se…nepotřeboval jíst v té zvláštní agonii, ve které se nacházel.

  A pak přišla prudká rána. Světlo zhaslo. Všude jen tma a syrový zvuk linoucí se zpoza stěn, který utichl hlasitým výkřikem a škubnutím těla.