J-M-G

Chodím po ulicích San Piega. Dobře, tak teda spíš jezdím, jsou plný tajícího sněhu, děr v silnicích, žvejkaček na chodníku, jsou plný lidskýho odpadu, falešnýho kamarádství, bezzubých úst a vlastně všeho, čeho může taková ulice bejt plná.

Chodím po ulicích San Piega. Dobře, tak teda spíš jezdím a nevím do čeho píchnout (metafora – pro méně mentálně zdatný). Pořád jen jezdím a jezdím, jako by se mělo něco přihodit, čekám. Do prdele, není to tady flek pro žádný přizdisráče, abys tady mohl žít, musíš mít kurva tvrdý lokty – tvrdší než péro v erekci, musíš mít srdce z kamene a lepší nemít páteř, moc lidí ji kolem tady nemá a tak není důvod, aby tomu u tebe bylo jinak. A možná je nejlepší bejt šílenej, bejt bláznivej – ne, bázlivej, pomatenej, abys tohle peklo přežil s čistým štítem, pokud ti na tom záleží. Můj je dost zasranej sračkama, který na mě kde kdo hodil, ale nebojte! Líbít jsem si to nenechal! Vracel jsem všem stejným způsobem a kolikrát ještě horším! A nestydím se za to, opravdu se za to nestydím, to se spíš stydím za to, že si nestelu postel nebo někdy večer nevyčistím zuby.

Mám tu zprávu. Pro ty, kteří se zajímají o šílenství, ať už svoje nebo moje, mohu vám něco o tom svým povědět. A nebo radši ne. Ty bys to snad uměl? A pokud ano, bude to zítra stejný jako to je dnes? Tak vidíš.

Jdu postřílet moderátory z rádia a falešný kamarádství… TAK JO