J-M-G

Pohlcen naprostou ponurostí a samotou, která se měla stát jeho zkázou, která provázela jeho život, jeho cesty. Ta proklatá prázdná samota, jako by ho držela na vrcholcích nebe, ale přitom ho utápěla na samém dnu moře. Mezi tvory, které spatřuje jen samotné dno moře, mezi tvory jejichž podoby se podobají vizím satana.
Mezi nimi se cítil jako doma. Připadal si tak šlechetný, tak strašně úžasný, že jemu samotnému z toho bylo na blití.