J-M-G

Zaslechl jsem v zámku otáčení klíče, vstoupil, byl to On, Peter Gordon. Byl tak trošku prevít, plný sebeironie a ironie celkově, nikdy nechtěl být tak přízemně většinový, aby psal memoárové účtování, podle míry zjištěného ega, sám sobě – o sobě.

Občas žil život před životem, byla to jeho švorcová existence s polovybitou baterkou, ale nejčastěji vůbec s žádnou. Občas vybafnul ze tmy, stejně bezelstně jako pětileté dítě číhající za stále stejnou zdí.  Jindy prohýřil vše co měl, jen tak – protože jsi připadal tak rezignovaně, proti všemu a všem za každou cenu. Nevěřil v Boha, ale věřil tomu, že chceš-li znát odpověď, kde je Bůh, musíš se zeptat opilce. Nebyl kastrován morální cenzurou, ani ničím ostatním. Neměl rád blbce, zvětralý pivo a hluk sirén.

O předsudky v jeho životě nebyla nouze, přežil by klidně o kůře a koříncích, jen aby jsi vládl sám. Autorita byla pro něj sprosté slovo, byl nihilista. Nikdy nechtěl moc vzpomínat, ale nezapomínal – na nic! Někdy jsi vzpomněl na vše dobré nebo alespoň na to, co se zdálo být dobré a to mu nedělalo dobře. Nevyžíval se v prohlídkách své vlastní duše, podobné koktejlům z čirých destilátů.

Musím říct, že mu pomalu ve všem začínám rozumět.

Někdy, když jsem se necejtil nejlíp, potřeboval jsem ho, nebyl tu. Byli chvíle, kdy to bylo opačně – nechtěl jsem ho, byl tu. Jeho chování zlotřilýho zlosyna, bych potřeboval v určitejch situacích… jako na truc se schová, jak typická póza, jeho….

Teď tu sedí se mnou, skoro v bezvědomý, ale žije. Mám za něj nejspíš zodpovědnost, dobrá úplně se zbláznil, byl silný, ale jsou rychlejší a méně bolestnější způsoby umírání. Není na výběr. Už je pozdě.

„Cheche, Mýlíš se.“