ženy....
nedávno se mě někdo zeptal, co ženy? Ale jedna se mi do srdce vryla, bude to brzy rok, co jsem ji vyznal lásku Je to zvláštní myslet teď na tebe, která jsi odešla bez korzetu & bez očí, jak tak kráčím po mokrém dláždění, v jasné zimní poledne, a já byl celou noc vzhůru, přemýšlel jsem, přemýšlel, četl jsem a poslouchal jazz geniálního Luise Armstronga. Rytmus ten rytmus – a po pár dnech vzpomínka na tebe – a četl jsem si nahlas všechny svoje básně – plakal jsem při pomyšlení, jak trpíme. A že Smrt je ten lék, o němž všichni pěvci sní a zpívají, na který vzpomínají, který prorokují – a má vlastní fantazie zvadlého listu – za svítaní – hledá smysl. Ve snu jsem prošel celým minulým životem. Tvůj čas - a můj, ubíhající stalé rychleji k pravé Apokalypse, k okamžiku konce – květině hořící za dne – a co přijde potom ? Ohlížel jsem se zpátky na samu mysl, vzdálený záblesk a velký sen o Mně nebo o Tobě, nebo o zválené posteli, která nikdy neexistovala. Sheeni jek mě potkal právě na prahu krachu, tentokrát definitivně, Sheeni odešla, oba jsme zůstali opuštění doma. Už není co říct a nad čím plakat, kromě těch Bytostí ve Snu, chycených do pasti tím, že Sen zmizel. Je to zoufalý. - já tu sedím. a hledím na azurové nebe
a ja odpověděl: Ženy? Říkám jim stroje na stížnosti. Jako chlap se jim nikdy nezavděčíš. A když si, člověče, do toho představíš ještě tu hysterii… Musím vypadnout, nasednout do auta a ujet. Kamkoliv. Dát si jedno kafe. Kdekoliv. Pomůže cokoliv kromě další ženy. Myslím, že se liší jenom postavou, že jo? Začne hysterie…a jsou jinde. Musíš zmizet, nechápu to. Někdo si myslí, že ženy nenávidím, ale není to tak. Spousta toho jsou jenom řeči, Prej sem šovinista a misogyn. Ale není to pravda. Samozřejmě, že ženy někdy pomlouvám, ale s chlapy dělám totéž, Pomlouvám i sebe. Když si myslím, že je něco opravdu špatný, tak to řeknu – chlap, žena, dítě, pes, kůň. Ženy jsou tak urážlivé, myslí si, že jsou vyvolené. To je jejich problém :D Všechny ženy, které jsem kdy potkal, si pamatovaly minulost do podrobných detailů a to mě děsí. Nevryla se mi nikam žádná, ani mi nic nezlomila. Pak mám vždy dilema, jestli se oklepat a jít rychle pryč a nebo si povídat, ale snad mě zachrání můj soukromý Bůh, ale můžu to změnit a odehnat ty supy, kteří se snesou dolů, ale už to nemám zapotřebí, už neJ
, nepoznávám tváře, ale pamatuji si data a k tomuto výročí (kdy jsem byl úspěšně odmítnut), jsem našel i jednu báseň, asi taky rok starou.... tak jí sem dávám 
komentáře (0):
Přidej komentář
<< Domů