Stojímnahoře na mostě nad vlakovým nádražím. Stojím tu už po druhé za tenhlerok. Už podruhé nemám pro co žít. Už po druhé si chci vzít život.
Dnesmě ale nikdo nezachrání, dnes tu není ani živáček. Tentokrát mi nikdonepomůže. Ale já stejně doufám, že se vrátí, že zase přijde a podá miruku jako tenkrát. Je to ale jen sen, jako to všecko co mi zbylo, všese rozplynulo v jediný okamžik. Ještě před pár hodinami jsem bylašťastná.
Chtěla by jsem se vrátit přesně o třičtvrtě roku zpátky v čase, to jsem tu tenkrát stála poprvé.
Onšel tenkrát okolo, viděl mě tu a snažil se mi pomoc. Říkal že nemá cenuskákat, že vždy je pro co žít, že mám celý život před sebou, aťneblbnu, prosil mě ať to všechno ještě zvážím. Poslechla jsem ho, jakoovečka jsem poslušně přelezla zpátky na pevnou zem a chytla se jehonabízené ruky.
Pak jsme spolu dlouho seděli na zaplivaném a špinavém chodníku a povídali si o životě.
Najednoujsem měla pro co žít, když mi tenkrát podal tu ruku, věděla jsem že sejí už nepustím a taky že ne. Vzal si mě k sobě, ukázal mi že život jekrásnej a že každou chviličku si musíme užít, že sebevraždou nicnevyřeším vůbec nic. Byla jsem do něj bezhlavě zamilovaná. Všechno bylotak strašně dokonalý, až na jeden detail, jen jeden. Nechtěl se mnouspát, ze začátku jsem si myslela že nechce na mě tlačit, ale pak mi tozačalo být dost divný. Častokrát jsem se ho na to ptala, pokaždé mělvýmluvu. Až jednou mému naléhání podlehl. V pláči se zhroutil na postela mezi vzlyky mi začal vyprávět.....
Byl HIV pozitivní, nakazila hojeho bývalá holka. Nevěděla jsem co říct, jen jsem ho objímala akonejšila. Usnuli jsme až k ránu v obětí. Když jsem se probudila nebylvedle mě, nebyl ani v kuchyni, nebyl nikde. Jen na stole ležel dopis.Měla jsem strach co v něm bude napsáno. Ruce se mi třásly když jsem hozvedala a četla... Jen pár slov a vět co mi změnilo život...

,,Kdyžjsem tě tenkrát viděl na tom mostě nemohl jsem tě nechat skočit. Kdyžjsem ti podával ruku neměl jsem v úmyslu se do tebe zamilovat. Stalose. Promiň. Jsi mladá, krásná, máš život před sebou... já ne... Chciabys začala zase žít, ale beze mě, nechci abys mě viděla umírat, chciaby jsi si mě uchovala v paměti s úsměvem na tváři. A ne jako trosku.Proto mě prosím nehledej. Miluju tě...

A prosím... nezapomeň na mě... "

Dopismi z ruky vyklouzl a padal pomalu k zemi... A mé slzy za ním... Ze dnena den se mi zhroutil svět...Ani nevím jak, ale ocitla jsem se zpátkyna mostě, tam kde to všechno začalo. Stála jsem tam a tajně doufala, žesemi to jen zdálo, že určitě přijde, že mě nenechá skočit. Ale stejněvím že to jsou jen sny a přání, nepřijde i kdyby chtěl, už ne...
Přemýšlímjestli skočit a nebo žít. Nevím, váhám, jednou nohou nakročím vpřed.Ale najednou se ve mně něco zepře a já přelezu zpátky na pevnou zem. Ikdyž vím, že dnes mi nikdo pomocnou ruku nepodá. A že tu pomocnou rukuby jsem měla podat já. Já jemu, i když si to nepřeje. Stojím zase natom zaplyvaném a špinavém chodníku, tentokrát si ale nesednu, tentokrátne, jdu za ním, protože to on mě naučil, že každý den by se měl užívatjako by byl ten poslední a já chci aby si ty poslední chvíle užil.
Ikdyž to pak možná bude pro mě bolestivější, ale sem na ten zaplivanýchodník se můžu vrátit kdykoliv. Já bych totiž nemohla žít s vědomím žeposlední jeho chvíle jsem neztrávila s ním..... Já ho prostě miluju ipřes to všechno...