Pevně v rukou svírám dýku tajemnou,
teď usínám nad vteřinou jedinou...
Ostří dýky mě do dlaně bodá,
však já cítím pouze Tvoje slova...

Slova, jenž budou pro mne záhadou,
procházím se nad rozkvetlou zahradou...
Zahradou, jenž bude mím hrobem,
budu spát pod rozkvetlým stromem.

Dýku v rukou natočím k tělu,
celá se přitom, ale chvěju...
Naposled podívám se na ten krásný svět,
který opustím co nevidět...

Pak zavřu oči a dýkou bodnu,
na kolena přitom padnu...
Bolest je veliká, však já cítím svobodu,
světlo zhasíná a já jdu do hrobu...

Do hrobu ráje nad vyprahlou loukou,
ucítím radost vteřinu pouhou...
Pak už jen tma a pocit štěstí v duši...
Vždyť spánek všem jenom sluší...