^{Teplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestala věřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak.Nikdy mu neměla za zlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila po tom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stane zázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudily do jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítila něčí přítomnost. Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce se jí zachvělo. "Ještě ne! On přijde" smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Je pozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposled zadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku. Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Poslední kapka odměřila její život. Už se nikdy nedozví, že stál za dveřmi jejího pokoje. Strach z toho , že jí zlomil srdce, mu nedovolil vstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že za těmi dveřmi umírá………}