Je noc, a já sedím na posteli,
s hlavou zdvihlou k oknu ve střeše,
a poslouchám jak prší...
A prší stále víc,
kapky dopadají na okno čím dál hlasitěji,
a já stále sedím, a pohledem upřeným sleduji okno,
které čelí tomu náporu deště,
tak jako člověk, který čelí den co den tomu,
co mu život přináší.Kapky po okně stékají, jako slzy po mé tváři,
a až stečou až k samému kraji,
odkud padají volným pádem dolů ze střechy,
tak jako moje slzy, které stečou mi z očí až k bradě, odkud padají mi na polštář.
Se slzami v očích sleduju kapky stékající po okně,
vzpomínám, a myšlenky na běžícím pásu honí se mi hlavou,
ale žádná není úplná, jen okamžiky...
V hlavě mám chaoz, ale přitom je klid,
je to podivné, je tma, sedím tu na posteli,
a pláču si na polštář tak, jak příroda pláče a její slzy vtěleny do kapek deště, stále tlučou na mé okno,
jakoby chtěli zkrze něj mi sdělit,
že sdílí se mnou můj smutek.
Nepláču sam, i příroda pláče, ptám se jí,
mě ublížil člověk, a kdo ublížil tobě?