Byli jednou dva muži, obavážně nemocní, v malém pokoji velké nemocnice. Pokojík měl jedno okno, vyhlížející do světa.
Jeden z mužů měl jako součást léčby povoleno jednu hodinu odpoledne sedět na posteli (souviselo to s odtokem tekutin z plic).
Postel měl hned u okna. Druhý muž, ale musel strávit celou dobu ležením na zádech.

Každé odpoledne, když muže u okna na hodinu zvedli do sedu, krátil si čas tím, že popisoval, co vidí venku. Okno se zřejmě nacházelo nad parkem, kde bylo jezero.
Na jezeře plavaly kachny a labutě, děti jim chodily házet chleba a pouštěly na něm lodičky. Mladí milenci se drželi za ruce a procházeli pod stromy, rostly tam květiny a na travnatých paloučcích se hrál softbal. A vzadu za hradbou stromů, se rýsovalo krásné panorama města.
Člověk na zádech poslouchal všechna líčení sedícího a velice se jimi těšil. Slyšel, jak nějaké děcko málem spadlo do jezera a jak krásná děvčata chhodí v letních šatech. Jeho přítel uměl vše popsat tak, že ležící téměř viděl, co se venku děje.

Pak ho jednoho krásného odpoledne napadla myšlenka: Proč by všechna rozkoš vidět, co se děje, měla patřit jen muži u okna? Proč by to neměl zažít i on?
Zastyděl se, ale čím víc se snažil na to nemyslet, tím víc po tom toužil. Udělal by pro to cokoliv!

Jedné noci, když zíral do stropu, se druhý muž najednou probudil, rozkašlal se a začal se dusit, rukama šmátral po zvonku, po jehož zazvonění měla přiběhnout sestra.
První muž to sledoval bez hnutí - i když zvuk dýchání ustal.

Ráno sestra našla druhého muže mrtvého a tiše tělo odvezla. Jakmile se to zdálo vhodné, požádal muž, jestli by se nemohl přestěhovat na postel u okna.
A tak ho přestěhovali a pěkně přikryli, aby se cítil pohodlně. Ve chvíli, kdy všichni odešli, napřímil se bolestivě a pracně na loktech a podíval se z okna,
naproti němu byla holá zeď.