Otevřeným oknem vnikal do místnosti chladný vzduch. V místnosti byl slyšet zvuk deště a tiché vzlykání. Alice seděla na posteli a po tvářích jí tekly horké slzy které jí kapaly na bílé tričko. U okna stál muž. Chlapec měl krásné černé vlasy které mu padaly přes jeho smaragdové oči . Koukl se na město, v hlavě mu hýřily myšlenky, ale nijak moc je nevnímal. Kdykoli chtěl nějakou zachytit ztratila se. Záclony které byly na okně se tiše vznášely a připomínaly tančící dívku. Patrick se zhluboka nadechl a podíval se na Alici. Je tak krásná a nevinná pomyslel si a přistoupil blíž k posteli.Alice stále seděla a tiše vzlykala. Byla předkloněná a přes ramena jí padaly dlouhé, vlnité vlasy. Tak krásná... Doznívalo Patrickovi v hlavě. Klekl si k posteli a chytil jí za ruku. Alice pozvedla hlavu a koukla se na něj čokoládovýma očima. Alici se honila hlavou jen jediná otázka a to Proč? Patrick jí stiskl ruku o něco víc a druhou rukou jí dal vlasy z obličeje. Dívka měla v očích strach a když k jejímu obličeji přitáhl ruku trhla sebou. ,, Zůstaň tu se mnou. Prosím!" špitla Alice a hluboko se zadívala do Patrickových očí. Ten se lehce pousmál a odvrátil hlavu aby se nemusel dívce dívat do očí až jí bude muset odpověďet na její prosbu. ,, Nemůžu, je mi to líto ale.." nestačil ani doříct odpověď když ho Alice přerušila. ,, Proč?" zeptala se a rozbrečela se ještě víc. ,, Musím odejít, je mi to líto ale já prostě musím." řekl Patrik a díval se na svou ruku která držela Alicinu. ,, To není odpověď na mou otázku, ptala jsem se proč?" řekla trochu hlasitěji a snažila se, aby se nerozbrečela ještě víc. Patrick slabě zavrtěl hlavou a podíval se Alici do očí ,, Je to hodně důležité, závisí na tom všechno." Alice znovu sklopila hlavu a do očí se jí znovu začaly drát slzy. Rychle se jí kutálely po tvářích a pak jedna z nich přistála na její ruce kterou stále Patrick pevně svíral. ,, Já se tu ale sama bojím, co když zase přijdou." řekla přiškrceným hlasem a dívala se na své nehty. (erný lak byl místy oprýskaný)Proč mě musíš tahle týrat? Proč tu nemůže zůstat? Proč mě všichni opouští? Jsem tak sama. Tak strašně sama. Pomyslela si Alice. Patrick se na Alici vážně podíval a lehce jí chytl za bradu aby se mohl Alici podívat do očí. Alice zvedla hlavu a podívala se na Patricka. V jejích očích byl vidět strach a prosba, prosba aby s ní zůstal. Patrik se jí chvíli díval do očí a pak jí políbil. ,, Je to jen výplod tvé fantazie. Ty stíny a všechno možné co vidíš, tak to není pravda. Všechno se to stává tady, ve tvé hlavě." řekl a prstem jí ukázal na hlavu. ,, Jen ty.." už nevěděl jak má dál pokračovat. Zase se zhluboka nadechl a pak tiše pokračoval ,, Jen ty to můžeš ovlivnit. S tím ti já nepomůžu." Alici po tvářích tekly proudy slz, tiše vzlykala a pak se snažila promluvit ale jako kdyby zapomněla mluvit. Nemohla si vzpomenou na nic. Patrick toho využil a dál pokračoval ,, Musíš s tím bojovat, nepomůžu ti ani já, ani žádný doktor jak si myslela tvoje matka. Všechno je jen a jen na tobě." Alice se znovu snažila promluvit ale její hlas zněl strašně tiše a chraplavě a proto k jejím ústům Patrick naklonil blíž svou hlavu. ,, Všechno se to zhoršuje, jak s tím mám bojovat když kamkoli se podívám tak je vidím. Možná.. Možná že kdybys tu byl se mnou tak by časem zmizeli." Patrick se na ní vyděšeně podíval ,, Jak se to zhoršuje?" Alice zamrkala a přiškrceným hlasem pronesla ,, Vidím je stále častěji, ty zvuky a ty stíny.. Děsí mě to! Když se podívám do zrcadla tak ji vidím. Když jsem přišla k ní domů, ležela tam na zemi, měla znetvořený obličej a ten já vídám v zrcadle.." Patrick koukal na Alici udiveně. Musela toho tolik zažít. Věděl že před pár měsíci někdo brutálně zabil její kamarádku. Alice byla ta, která ji našla. Před okny se ozvalo zatroubení. ,, Taxi už je tady, za pár dnů jsem tu, neboj. Slibuju že už pak nikam nepojedu a budu jen s tebou." Naposled Alici políbil, popadl svůj kufr který ležel vedle postele šel ke dveřím. Za chvíli byl pryč. Alice začala strašně nahlas brečet. To co v sobě poslední dvě hodiny dusila bylo teď venku. Brečela dlouho, potom si lehla na postel a vyčerpáním usnula. Zdál se jí krásný sen. Patrick nikam neodjel. Zůstal s ní... Alici probral strašný výkřik. S trhnutím se posadila na posteli a začala se rozhlížet po pokoji. Co to bylo? tiše se dívala na tmu před sebou a přemýšlela co to bylo za zvuk. Já jsem ale blbá, je to jen v mé hlavě? Ale co když ne? Co když se někomu něco stalo? Rukama šmátrala ve tmě a hledala vypínač od lampičky kterou měla položenou na stole. Konečně ho našla. Místnost zalilo slabé světlo. Vstala a přešla k oknu. Dívala se ven ale na ulici nikdo nebyl. Co to sakra bylo? Chvíli se ještě dívala na ulici jesli neuvidí něco podezřelého a pak se pomalu otočila a koukla se na stěnu na které bylo velké ozdobné zrcadlo. ,, Ne! Ne!" Začala opakovat a rychle dýchala. Tváře se jí zalila slzami. V zrcadle vedle sebe viděla postavu. Byla to dívka s blond vlasy, obličej měla celý pořezaný a na bílé noční košilce měla krvavé skvrny. Byla to Karina. Její nejlepší kamarádka. Já nejsem blázen! Nejsem blázen! Postavě v zrcadle se začaly pomalu pohybovat rty. ,, Pomoz mi, prosím. Alice! Proč jsi mi nepomohla. Já nechtěla umřít. Alice! Prosím!" Postava začala křičet. Alice nemohla popadnout dech. Propukla v hysterický pláč a dlaněmi si zakryla uši. ,, Ne, to není pravda! Ty jseš mrtvá! Je to jen v mé hlavě! Ty jseš mrtvá! Patricku kde jsi? Kde jsi když tě potřebuju! Je to jen v mojí hlavě, musím tě z ní dostat! Jseš mrtvá! Ty neexistuješ!" nejistými kroky přišla k zrcadlu a pokračovala ,, Ty jseš mrtvá! Nech mě být!" rozmáchla se rukou a zrcadlo rozbila ale ve střepech byl stále vidět Karinin obličej. ,, Nech mě být! Já se nedám!!" vykřikla a popadla jeden střep. ,, Udělej to Alice, ty víš že to tak chceš! Na co čekáš? Udělej to! Slyšíš? Toužíš po tom! No tak, dělala jsi to už mockrát tak proč se dneska tak bojíš?" Ozývalo se pokojem, Alice se posadila na postel a dívala se na střep. Mám nebo ne? Rozmýšlela se, nakonec se podívala na svoje zápěstí které hyzdilo pár nepatrných jizev. Přiložila k němu střep a zatlačila. ,, Au, to bolí. Já nechtěla, takhle jsem to přece nechtěla.." vzlykala Alice a přiložila si ruku k břichu. Její bílé tryčko se začalo zalívat krásnou rudou tekutinou. ,, Takhle to nemělo dopadnout, takhle ne!" vzlykala. Její tělo bylo těžké, teď už s tím nemohla nic dělat. Pomalu otočila hlavu a zadívala se na zeď kde visela fotografie usmívajcího se Patricka. ,, Miluju tě! Promiň.." šeptla a položila se na postel. Povlečení kolem ní se začalo taky zbarvovat do ruda. V uších jí začal znít Patrickův hlas Taxi už je tady, za pár dnů jsem tu, neboj. Slibuju že už pak nikam nepojedu a budu jen s tebou. Budu jenom s tebou. Jenom s tebou. Alice se lehce pousmála ,, Budeš jen se mnou? Dobře, tak já na tebe počkám. Budu čekat tady a pak už tě nikam nepustím lásko. Moc tě miluju jen lituju toho že už ti to nikdy nebudu moct říci. Promiň Patricku, promiň. Sbohem.." Na tváři jí zůstal lehký úsměv ale už nic nevnímala. Byla tam kde už dávno měla být..