Moje srdce je popraskané...

Chtěla jsem být perfektní, ale jak jsem toho mohla dosáhnout, když mě nic nepodněcovalo, nikdo ve mě neveřil, byla jsem jen součástí uštvané masy životů, hnající se za něčím nepojmenovatelným. Mé sny zavřeli do klece z předsudků. Cesta zarostla trním, nebyla možnost jak se vrátit zpět.

Je lepší, když jsi sama... Nemáš pravdu, říkáš, že se akorát snažím uplatňovat vliv, není to pravda, protože osamělost plodí jenom ostnaté dráty omotávající mysl. Každé slovo je ostřejší, zanechává zhnisané rány, rozdírá a drtí, není pouhým výmyslem...je důkladně promyšlenou zbrání, která zná citlivá místa a ví, kde je ložisko strachu. A já se bojím, vteřiny, minuty, hodiny, dny.

Na rozcestí
beze snů, osvobozená
slova klaunů
a plastových figurín
slova, vyřčená někým kdo odešel
do přetrvávajícího Království...
obličeje v zrcadlech,
jenom kamenné desky
postrádající obsah písma
Tohle cítím,
když padá vesmír do mých dlaní
Tohle cítím
když se kamarádka s kosou vrací
kam zmizely lži
když pravda odešla do mekky skvrnitosti
a láska?
Staví pro mě poslední most
abych se mohla vrátit
k Tobě
falsum jednotlivých pocitů
kdo jim tedy vdechl život..
a řeka marnosti v které jsem se topila
vyschla na poli Tvé existence...
Neonový dveře
pohasly
zrůdy prolily hořkou slzu
a odešly pod dětské postýlky
spát.
Rozhrkané řádky...
raději přestanu psát