Kdyby…  kdyby…

Stála v poli, okolo ní poletovalo chmýří pampelišek, den se choulil ke svému konci, západ slunce a svit červánků halil krajinu do záplavy teplého tlumeného červenosvitu.     Kdyby….

První hvězdy rozžehly nebe a ona seděla v záplavě pampelišek a její oči postrádaly výrazu. V jejích dlaních spočíval křížek, chladil  rozpálené dlaně, vytvářel auru naděje. Kdyby….

Kde byl v té chvíli čas? V jediném slově se lidskýživot vypařil a zmizel mezi hvězdami, pomalu se rozplývala, jak sen poprobuzení, její duše se vznášela vstříc sametu noci, už nebylo kdyby…

Dokázala jsem odpouštět, milovat, radovat se, život mi byl spojencem, proč jsme zevnitř tak křehcí, jako tabulky nejjemnějšího skla? Proč když nadejde konec, jsme vždy sami… kde jsou pak ruce, které nám zabrání odejít vstříc nebi?

Vůně pampelišek halila její tělo, které se koupalo v jejich žlutavém objetí , poletující chmýří ji hladila po  tváři, všechno potemnělo, aby hned nato nastal nový den o jednoho anděla chudší…

Kdyby… opakuji jako mantru..  kdybych… mohla jsem… mohla jsem…