VLKŮ PANÍ

Vlků paní...pod tím jménem já znával ženu krásnou a silnou,
která dravě právala se za lásku.
Ženu temperamentní a neomylnou,
jenž považovala se za krásku.

Postupem času utekli její vlci do lesů,
jak všechny předešlé vlastnosti.
A ona zaprodala šarm i noblesu,
za srdce plné úzkosti.

Putovala od sídla k sídlu,
v potrhaných šatech barvy tmavé.
Po hradních kuchyních sháněla něco k jídlu,
její oči už nebyly tak žhavé.

Třpyt z nich odešel, jak cirkus z města,
jenž zanechal jen nepořádek.
Bylo jedno jaká to je cesta,
už se nešlo vrátit do pohádek.

Nevím kde konec je jí,
ani kam odešla ta kterou jsem znával.
Jen ze srdce si přeji,
aby svět si s ní moc nepohrával.

Vlků paní...pod tím jménem neznám žádnou ženu,
jenž umí usilovat o lásku.
Ženu, která zná svou cenu,
jenž už nelze považovat za krásku.

Kelsey Mae

V DLANÍCH MÝCH

V dlaních mých,
spousta živlů plane.
A burácivý smích,
s větrem o život teď venku vane.

V dlaních mých,
oheň hoří, jako nejmocnější svíce.
V duši mé jest spousta rýh,
a bledé jsou mé líce.

V dlaních mých,
voda protéká a tvoří potoky.
Uplavat s ní, chtěla bych,
do vytoužené zátoky.

V dlaních mých,
duje silná vichřice.
A bílý rozpustilý sníh,
odvazuje z mola pramice.

V dlaních mých,
poletuje lehký vánek.
A orloj hlučný právě ztich,
když oči mé vzal si spánek.

V dlaních mých,
bojují spolu všechny divy světa.
Jeden, jen jeden z nich,
není při zemi, ale létá.

V dlaních mých,
vyhrál anděl, počat z ohně a vody.
Jeho burácivý smích,
spojil dva odlišné rody.

V dlaních mých,
tomu andělu, šel vánek za kmotra.
A jeho tichý smích,
zbarvil nebe do modra...

Kelsey Mae

 NA BITEVNÍM POLI

  V tichém koutě, na pokraji vlhkých jeskyní,
  které vytvořil sám svět.
  Pohřbeni jsou nevinní,
  ty pokládáš tam květ.

  Tvé srdce poznamenané jest bolem,
  bolem války, která ti vzala lásku.
  Proto se denodenně brodíš tmavým polem,
  plným zašpiněných oblázků.

  V ruce svíráš růži trnitou,
  a mokrou od slzí.
  Láska dřív ti byla záštitou,
  to žes jí ztratila nikoho dnes nemrzí.

  Krok následuje další krůček,
  a smutek trýzní bývá zaměněn.
  Ten čas kdy chodila jsi bosa přes potůček,
  byl již dávno vyměněn.

  A láska shořela na bitevním poli,
  jako svíce, kterou někdo uhasí.
  Ještě dnes, dnes to všechno bolí,
  voda rány nezhasí.

  A růže vadne na hromadě hlíny,
  pod níž odpočívá druhý život tvůj.
  Lituješ boha, sebe a té nekonečné špíny,
  která zakázala, aby on byl navždy tvůj....

  Tak stopa, stopu míjí, ty jdeš pryč,
   v černých šatech lemovaných krajkou.
  Neexistuje smrt, ani její bič,
  a láska pokryta je bílou vlajkou...

Kelsey Mae