Znáte ten pocit, kdy kolem sebe máte kupu lidí a přesto se cítíte sami? Ten pocit, že i když jste s lidma který vás mají rádi, že nikam nepatříte? Že vám nikdo s ničím nemůže pomoci a že všechno trápení a bolest si musíte odžít sám, aniž by vám pomohli přátelé?
Ke mě se tyhle pocity dostavili po tom, co jsem ztratila přítele.Nejlepšího přítele, jakýho jsem kdy měla. Který pro mě znamenal všechno a pro kterého jsem vždy udělala všechno. Doteď si kladu otázku, co jsem udělala špatně, co se stalo, že se náš krásný vztah pokazil?
Po tom, co jsem ho ztratila jsem zjistila, jak moc mě změnil, co všechno pro mě znamenal. Já byla on, on byl já. Vložila jsem do něj ze sebe veliký kus, veliký kus mého srdce i duše jsem mu dala a ty odešli společně s ním. Proto se bez něj cítím jakoby rozpůlená, neúplná, sama. Už to nejsem já. Abych to zas byla já, potřebuju jeho. Jenže on tu už není. Není stále na telefonu, aby mi poradil, když potřebuju, aby šel se mnou ven, když s nikým jiným nechci. Jako bych ztratila klíč k jeho srdci a nemohla ho najít, i když pátrám, po půl roce stále pátrám a v pátrání nepolevuju.
Jenže ono to nejde. Nejde navázat tam kde jsme tak nešťastně skončili. Navzájem jsme se sobě odcizili, jako by jsme oba byli někdo jinýMožná se dá jen začít od začátku...
Vše co dělám, dělám špatně, protože to nedělám s tebou. Stejně tak nevím, jak si k tobě najít cestu zpět, protože ty tu cestu asi nehledáš. Jenže já nepřestanu, nikdy...