Příběh z nemocničního pokoje
Ležím v nemocničním pokoji a marně se snažím si vzpomenout,jak jsemse tady vlastně ocitla…Za velkými okny panuje sychravá náladapodzimního podvečera a já ani netuším co je za den…Třeští mi hlava anemohu se zvednout.Jediné,čeho jsem si všimla je to,že jsem nakapačkách…Pronikavá bolest hlavy mi nechce dovolit si vzpomenout,co sevlastně stalo,že tady ležím a ani nevím,jak dlouho.Raději zavřu oči apomalu zase usínám…Dřív než se ale ponořím do spánku projede mi hlavouotřesný pohled:jasně červené auto,co se proti mně řítí…A spolu s tímhlezábleskem se mi najednou vrací další a další vzpomínky.Poslední,co sipamatuji je středeční odpoledne.Ze školy jsem šla rovnou domů a docelajsem spěchala.Těšila jsem se,že si bezstarostně sednu k počítači a budusi psát s přáteli o jejich zážitcích ze školy a taky si možná budu psáts tím,do koho jsem tolik zamilovaná přesto,že o mě nestojí…Přecházelajsem přechod a už jsem byla skoro na jeho konci,když se ze zatáčkyvyřítilo nějaké červené auto a napralo to přímo do mě…Pak si matněvzpomínám na to,jak ke mně přiběhl malý chlapeček a volal na maminku,aťněco udělá.Pravděpodobně zavolala sanitku a tak teď ležím tady…V hlavěse mi míhají tisíce otázek…Kdo byl vlastně řidič toho červenéhoauta?Ujel z místa kde mě srazil aniž by mi pomohl?Jak vážný je můjzdravotní stav?Kolik dní už tady jen tak bezvládně ležím?Vědí o tommoji rodiče?Přátelé?A pokud už tady ležím dlouho,byli se na měpodívat?Je mi smutno,nikde žádný doktor,sestra…na pokoji jsem sama atak není nikdo,koho bych se zeptala a k tomu ta příšerná,vytrvalábolest…Jako by mi někdo bodal nože do hlavy…Oči se mi samy zavírají,alejá nechci usnout!Co když přijde nějaký doktor nebo sestra a já buduspát?Jak se pak dozvím odpovědi na své otázky?Spánku se však neubránímdlouho.Spala jsem až do rána,kdy mě probudily hlasy.Dva doktoři a jednasestra o čemsi debatovali nad mojí postelí ale nerozuměla jsemjim.Jejich hlasy zněly velice daleko.Otevřela jsem oči a chvílitrvalo,než jsem viděla jasně.Mladý medik zastavil svoje rozprávění,usmál se na mě a pověděl: "Vítejte zpět,slečno.Vy jste nám tedynahnala strach" Snažila jsem se opětovat mu jeho milý úsměv,ale mojemimické svaly mne příliš neposlechly. "Já..co se vlastně…?"Chci položitjednu ze spousty svých otázek,ale přeruší mne primář.Před týdnem Vássrazilo auto a ujelo.Naštěstí nějací lidé hned zavolali sanitku ipolicii.Jestli se chcete zeptat,zda řidiče toho automobiluchytli,nepotěším Vás.Policie po něm sice stále pátrá,ale naděje jevelmi malá. Když Vás přivezli,byla jste ve velice kritickém stavu,aledíky vaší odvaze,síle a šikovným ručičkám našich lékařů,jstepřežila.Týden jste ležela v komatu." "A teď?Já…Budu žít?"ptám se avšemi silami se snažím zadržet slzy,ale nejde to…Jsme na to přílišvyčerpaná a slabá. Medik mne vezme za ruku a povídá "Nebojte se,uděláme pro to vše,co bude v naši silách.Tak krásného mladého děvčeteby byla neskonalá škoda." Primář ho nenechá příliš dlouho mluvit araději pokračuje sám "Velkým úspěchem je,že jste se probrala.Jstebojovnice,vidím to na Vás!Věřím,že to společně zvládneme.Teď byste mělaale raději spát,to Vás posílí." Už už chtějí odejít,ale mám přeci ještěspoustu otázek! "A byl tady za mnou někdo?Co moji rodiče?" "Byli tu zaVámi několikrát.Také jste tu měla sestru a bylo Vás tu navštívit iněkolik přátel" "A Filip?Byl tady?" "Promiňte…Filip? To je Váš přítel?""Ano.. Totiž ne…jen Kamarád…"Vzápětí jsem litovala své otázky…Jsemtolik naivní,abych si myslela ,že sem za mnou přijede?Nemá to zrovnanejblíž ,času má poskromnu a navíc asi ani neví,že jsem tady…A i kdybyvěděl,proč by za mnou jezdil? Co pro něj znamenám? "Je mi lítoslečno,ale myslím,že žádný Filip tu nebyl.Ale teď na to nemyslete asnažte se spát.Spánek vám pomůže." "Ano…děkuji" "A slečno,kdybystecokoliv potřebovala,zazvoňte,budeme tu hned" oznámí mi ještě ve dveříchsestra a odcházejí.Zase jsem zůstala sama se svými myšlenkami,které senemohli odpoutat od Filipa…Tolik bych si ho přála vidět kdyžnevím,jestli ještě někdy budu mít tu možnost…To co říkal ten primářneznělo příliš přesvědčivě a tak mi vrtá hlavou,jak to se mnou vlastněje…Nechci nad tím přemýšlet!Nechci přemýšlet nad ničím a tak poslechnudoktora,zavírám oči a usínám…Najednou zaslechnu nějaké hlasy,ale nechciotevírat oči.Nevím kdo to je,ale slyším mužské hlasy a také nějakoudívku.Kéž by to byl Filip,ale ten je daleko…nepřijede.Otevřou se dveřea dovnitř kdosi vchází.Našlapují velice lehce,aby mne nevzbudili.Jsemzvědavá,kdo to je,ale příliš mě zajímá,co se bude dít na to,abychotevřela oči… "Vypadá tak..bledě a drobně…Jako nikdy…Je taková slabá"okomentuje dívka můj zbědovaný vzhled a já po hlase poznávámdívku,kterou mám velice ráda…Je to moje kamarádka z tábora,ale bavímese spolu vždycky přes celý rok.Pokaždé si máme co povědět a nikdy s nínení nuda…Zrovna ji,bych tady ale příliš nečekala…To,že za mnou přišlaona,mi vlilo nepatrnou naději,že by spolu s ní mohl přijít Filip…Alechlapec odpovídá "To ano…Jako by byla úplně někdo jiný…Kde je její elána síla? Vypadá křehce a opravdu slabě…"Chvilku váhám,kdo by to mohl být,ale hned vzápětí se kaji za to,že jsem váhala… Opravdu je to Filip,aleúplně jiný než ten,kterého bych si tady tolik přála vidět…Nad jejichslovy se vznáší nejistota a obavy…opravdu vypadám tak mizerně?"Víš…já…mám o ni strach" Prvně slyším slůvko strach z úst téhledívky,která je vždycky nad věcí a plná jen samého optimismu… "Neboj,oni se nemusíme bát.Vždyť ji znáš!Je tak silná!" Chlapec obejme dívku apolíbí ji.Srdíčko mi poskočí radostí…Tihle dva spolu?Věděla jsem ,žeFilip ji miluje,ale že Hanka…Vždycky tvrdila,že už Filipa nemiluje…Jakon se kvůli ní trápil.Moc to těm dvěma přeji,tolik k sobě patří!Mají omne strach?To je to se mnou tak vážné?Chtěla bych otevřít oči a říctjim pár milých slůvek,ale ne.Až jindy…Tedy pokud nějaké jindy vůbecbude…Nechci,aby věděli,že jsem je slyšela…chvilku mlčky stojí u mépostele,nevím,zda se na sebe dívají nebo jen upínají své soucitnépohledy na mě… "Už budeme muset jít,ale zase přijdeme…snad budeš příštěvzhůru.Drž se,jsi silná…Máme tě rádi " promluví ke mně na rozloučenou aodcházejí…Jsem moc ráda,že tu za mnou byli a řekli mi pár milýchslov,ale také mám zase nad čím přemýšlet…Vážně vypadám tak hrozně? A jeto se mnou opravdu tak vážné?Možná jsem měla otevřít oči a mluvit snimi,protože co když až budou chtít přijít příště,už tady nebudu?A takmne napadá kde mám vlastně telefon? A kolik lidí ví,že jsem tady?Přemýšlím ale ne dlouho...Zase se potápím do říše spánku…Tak mnenapadá,že už bych se třeba nemusela probudit…To jsem to zasevyzdobila…teď se budu bát i usnout!
Takhle jsem tady proživořila další tři dny a nic senezměnilo.Párkrát tu za mnou byli naši,na mamince bylo vidět,jak jen stěží skrývá pláč a tatínek byl ten,co ji podporoval…nás obě!Ten mladýmedik se jmenuje Martin a moc hezky se o mě stará…je milý a pozorný,jenvždycky když se chci ptát na můj zdravotní stav,rychle od toho tématuodbíhá a zdá se,že ho vždycky trochu zabolí tahle otázka.Ležím tu denza dnem a mám pocit,že se nic nelepší a navíc mi to přijdenekonečný…Jen když je tu se mnou Martin a povídáme si tak mi časutíká…Vyprávíme si historky a on mě drží za ruku…Cítím se tak víc vbezpečí…Nikdy se nezeptal na Filipa,ani přes moji otázku hned poprobuzení…snad se bojí zeptat? Nebo mi nechce ubližovat? Nevím,ale jsemza to ráda… Netuším,co bych mu řekla…
V neděli se za mnou stavilo spousta lidí.Přišla Káťa,moje nejlepšíkamarádka ze třídy a vyprávěla mi veselé školní zážitky a také to,jakse jim všem po mě stýská a jak se jim mám brzy vrátit.Také mivyprávěla,že už to dala dohromady s jejím novým objevem a jak jim toklape…Všechno jsem jí to moc přála,ale také jsem jí trochu záviděla,žetohle všechno může prožívat,zatímco já tady ležím a pomalu ani nevím,coje za den a jak jsem tu dlouho.Okolo poledne mě přišla navštívit celávelká parta přátel.Bylo jich tolik,že nebýt Martina,tak je za mnou aninepustili!Zase se na mě přišli podívat Hanička s Filipem,ale takéspousta dalších lidiček co k nim neodmyslitelně patří…Přinesli midokonce velikou kytičku,abych to tam prý neměla tak smutné…Byliprvní,které to napadlo.A přitom se podívejte na jakýkoliv Film…Tam mápokoj plný květin každý…Udělali mi velkou radost…Říkali mi,jak mne majírádi,jak se musím moc brzy uzdravit,abychom mohli zase něcopodniknout…Byli tak milí!Jen jediný človíček mi do téhle velké partychyběl…Ano,napadá Vás správně,že myslím Filipa..Tedy ještě jeho staršíbrácha,ale myslím,že ten nepřišel hlavně proto,abych se ho na nějneptala.Všichni slíbili,že zase přijdou a popřáli mi,ať se brzyuzdravím a odešli…Když se za nimi zavřely dveře,začala jsem přemýšlet…Mám-li odejít na pořád,a že se mi vůbec nikam nechce,chtěla bych vidětještě alespoň jednou naposledy Filipa…Ale na to mám příliš hrdosti vmém na hadičky napojeném velmi slabém tělíčku,abych mu vzkázala,že hochci vidět…Sám od sebe ale taky nepřijde…Ještě ten den se za mnoupřišli podívat další dvě kamarádky,které jsem také moc ráda viděla…Zacelý den jsem toho moc nenaspala a tak jsem byla dost unavená. A to mělMartin noční a tak si se mnou přišel povídat.Když se otevřeli v nocidveře,vždycky jsem věděla,kdo to je.Nešlo se nevzbudit,protože jsem hopokaždé moc ráda viděla.Dneska jsem ale dlouho nevydržela,cítila jsemse moc slabá…Ráno jsem se probudila bolestí…Bolest hlavy se mi vrátilaa měla jsem horečku.Doktoři se shodli na tom,že jsem byla včera přílišpřetížená a tak mi zakázali víc jak dvě návštěvy za den a ještě muselybýt krátké.Na návštěvy jsem ale stejně neměla ani pomyšlení.Nebylo midobře,všechno mne bolelo a snažila jsem se spát.Rodiče by mi stejně nicnového neřekli,všechny kamarády jsem včera viděla a Filip by semnepřišel ani náhodou.Za celé dva dny jsem se s nikým krom doktorů anineviděla.Prý za mnou byli rodiče a ségra,ale nikdo z nich mne nechtěl avlastně ani nesměl budit.S Martinem jsem také mluvila jen jednou.Pomalujsem se ale začínala cítit líp a tak už jsem toho ani toliknenaspala.Myslela jsem,že už se vše bude jen zlepšovat a i Martin sepokaždé víc usmíval,když jsme se bavili o mém stavu.Martin byl mojepodpora,moje malá zpovědníčka a byla jsem moc ráda,že ho mám.Za těchpár dní jsme se toho o sobě dozvěděli tolik…I když pár dní?Ležím tadyuž pěkně dlouho…Aspoň mi to tak přijde.Nikdy jsem nebyla v nemocniciani přes noc a teď?Ležím tady a ani nevím,jestli se odsud někdydostanu…Spolu s těmito myšlenkami jsem usnula a probudilo mě až někdyodpoledne lehké zaklepání na dveře.Dovnitř přišla Hanča,ale dneska bylasama.Otevřela jsem oči,aby si nemyslela,že mě probudila. "Ahoj" "kdesnechala Filipa?" "Šla jsem kolem a tak jsem se tu za tebou chtělastavit taky jednou sama." "už jsem tu potřetí.Když jsme tu bylipoprvé,tak jsi spala." "Jo,já vím,říkali mi,že jste tu byli" Povídalijsme si dlouho ,nikam nespěchala a tak jsme probrali …no skorovšechno…padla řeč i na Martina,že se jí líbil a prohřešili jsme tohospoustu. Na chvíli jsem se odmlčela a pak jsem začala mluvit o tom,comě tolik trápilo "Víš,Hani…Já nevím,jestli se odsud vůbec někdydostanu" "Ale určitě…" Chtěla mne přerušit ,ale já ji nenechala "nechmne to doříct prosím…Nevím,jestli zemřu,nikam se mi od vás nechce,alemá-li to tak být,chtěla bych -a teď odkládám veškerou svou hrdost,kterámi bránila to říct-ještě alespoň jednou vidět Filipa…Však víš…jen jakokamaráda,obejmout ho a poděkovat mu za to,že je a říct mu,třeba to,žedoufám,že na mne nezapomene.A proto tě prosím,ač se mi nechce se předním takhle zbědovaná ukazovat,řekni mu že bych ho ráda viděla.O nic senedoprošuj,nic víc neříkej.Ani nevím,jestli vůbec tuší,že jsemtady…Bylo pro mě moc těžký říct ti to,protože jsem se jednou zařekla,ženikdy nebudu o nic škemrat a nebudu za ním pádit,ale jestli ho mámvidět třeba naposled,chci to." Jen se na mě podívala a viděla jsem,žese jí derou do očí slzy "řeknu mu to,neboj a za tebe doufám žepřijede,i když nevěřím,že se odsud nedostaneš a neodejdeš s hlavouvztyčenou k nebi a s úsměvem…Mám tě ráda Kaťule a moc bych chtěla,abyses netrápila…Vyřídím mu to co nejdřív."to už se jí slzy kutálely potvářích a ani já se pláči neubránila…Prvně jsem ji vidělaplakat.Dostala jsem strach.Neřekli jí snad doktoři víc než mně?Vzájemnějsme se tomu smály a při tom plakaly…Pak odešla a já čekala,co se budedít.Klesla jsem na dno a vzdala se hrdosti.Opravdu jsem ho chtělavidět.Moc.
Uplynul den,dva,tři,přišli přátelé,rodiče,všichni jen ne on!Odložilajsem svoji masku,zůstala mi jen má pravá tvář.Na nic jsem sinehrála,byla jsem upřímná ale nebylo mi to k ničemu.Nepřicházel.Jednouv noci jsme si zase povídali s Martinem "Chci se tě už dlouho na něcozeptat" bála jsem se,jaká otázka padne,ale jestli ho něco trápí,ven stím "Kdo je vlastně ten Filip?Ptala ses na něj hned ten den co jsi seprobrala a pak jsi se o něm alespoň přede mnou nikdy nezmínila.Jestlise o tom nechceš bavit,pochopím to." "Ráda ti odpovím,není cotajit.Byla jsem do něj dlouho zamilovaná ,ale nikdy jsme to nedalidohromady…" "ty jsi zamilovaná pořád ,viď?" zeptá se při pohledu na můjsmutný pohled"Ani jednou tu nebyl…nikdy jsem nevěděla,co si o tom všemmyslí,ale teď mi to začíná být jasné…Dokonce jsem se natolikponížila,že jsem mu vzkázala,že bych ho chtěla vidět,že nevím,jestli seodsud někdy dostanu a jestli ráda bych ho ještě někdy viděla,ale on?Nepřišel! Jsem mu ukradená a chápu to…Jen jsem myslela,že alespoňpochopí moji situaci a přijde…Přecenila jsem ho.Ale myslím,že tohle jsiasi slyšet nechtěl" "Ne,jsem rád,že jsi mi to řekla…Jen …víš…vím,že dotebe je blázen nejeden kluk a ty je ani nestíháš odhánět,ale myslím ,žejsem se stal jedním z nich…Někoho,jako jsi ty jsem ještěnepotkal…"Nevěděla jsem,co na to říct a tak jsem udělal to ,co situacežádala…políbili jsme se…Věděla jsem,že jestli se odsud jednoudostanu,že právě Martin bude ten,kdo mě bude doprovázet kam jen buduchtít…Ale dostanu se odsud? Co když přeci jen přijde Filip a já? Jázase nebudu vědět kudy dál?Ale nad tím teď nechci přemýšlet.Martin jetu se mnou a ten mě neopustí…Po chvilce ticha mi dal dobrou noc aodešel…Netušila jsem,že ho tu noc vidím naposled,netušila jsem,co seodehraje v dalších hodinách a nenapadlo mne,že už mu nikdy nebudu mítmožnost říct,jak moc důležitým pro mne byl.
Ráno jsem se probudila a měla jsem moc zvláštní pocit.Přišli za mnourodiče a sestra.Ten den jsem tušila,že se něco stane.Všem jsem jimřekla,jak moc je mám ráda ,že jsem jim moc a moc vděčná za to,že semnou byli od mých prvních krůčků,prvního slůvka a vždycky stáli přimně…Odcházeli s úsměvem a to jsem potřebovala.Jediný koho jsem nevidělaa tolik jsem po tom toužila nepřicházel.Za to jsem stále blíž a blížcítila jak se po mě sápe ONA…Smrt…Najednou se otevřely dveře,ale jestličekáte,že vstoupil on,nečekejte.Přišla za mnou Hanička…Zase.Věděla jsemco mne čeká a tak jsem i jí pověděla,co pro mne znamená a dostala párčísel ,jmen a dopisů,které měla předat.Jako poslední jsem ji chtělapožádat o vyřízení krátkého vzkazu Filipovi… když jsem začala,přerušilamě se slovy : "bylo to tvé přání,chtěla jsem ti ho splnit" Objala mne azadržela slzy,její uplakaný úsměv byl upřímný …myslím,že i onavěděla,že je to poslední úsměv,který mi věnovala…Podala si kliku oddveří s tím,na kterého jsem tady celou tu dobu čekala…Měla jsem snadcítit zlost,že nepřišel dřív,ale protože jsem věděla ,že nemám tolikčasu,veškerou zlost jsem odložila.Otevřel dveře,usmál se a nenechal mnemluvit "Prosím nic neříkej,chci se ti omluvit,že jsem nepřišel dřív.Odzačátku jsem věděl,kde jsi a že jsi na tom špatně a byl jsemzbabělec.Když mi Hanka řekla,že mě chceš vidět,nemohl jsem se sebrat ajet za tebou.Miluju tě a zbabělý jsem proto,že jsem se chtěl vyhnouttomu,abych tě viděl odejít…Chtěl jsem tě nechat odejít bezrozloučení,ale to bych si pak nikdy neodpustil…Musím se rozloučit amusím ti říct,že tě miluji a omlouvám se za to,že jsem nechtěl trávitkaždičkou chvíli s tebou…" tohle dořekl se slzami v očích a sedl si kemně. "teď zas nech mluvit ty mě,prosím…nemám už moc sil a vím co měčeká…Ta dvě slova co můžou jen stěží vystihnout to,co k tobě cítímchci,aby byla poslední co řeknu a tak mě jen polib,obejmi a nech mězemřít…nechce si mi odejít a nechat vás tu,ale má to tak být…Miluji tě
