Všudebylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až vrohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteříobčas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Znáhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náleželatéto fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobemstál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlavícitát: ,,Kdekdo-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".

Tomuchlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce drželkytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy.Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.

Stáltam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouše nepodívaljinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla dotváře. Uviděl mě a ani by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila.Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdyneviděla.Bylo divné, že takový kluk není teď někde na koupališti, kdeby byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy.Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,alenikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, kterávypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slovapro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.

Ažpo chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvílibych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květinyna hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník,otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýmaočima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametověměkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem seani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel kemně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčilmi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem.,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.

,,Jmenovalase Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda naoslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. Apak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdomusel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů.Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvélíbali. Potom nastalo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolupoprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme sespolu pohádali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zasespolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebenehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."

Kdyžmi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsemudržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolembyly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jehooči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla.Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsmespolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potomjsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potomcelou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělalijsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnějšíčlověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči semu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právětakové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody.Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. Ai dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně novéšaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a myjsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali aříkali, jaký jsme nádherný pár.

Kdyžzábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme sepolíbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát.Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli těžce zraněnoudívku, která si přeje, abych tam přijel.

Celoudobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře adívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo posteleseděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu.Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila narodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, cojste pro mě udělali, vám děkuji".

Drželjsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moctě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretiny, nenechávejmůj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny mocráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsemmuseli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očimaslzami ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsembyl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Zemřelabrzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na nia pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy.Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím,nepohladím, neobejmu...

Celýměsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechnoa stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylomně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítalsi, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jínic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.

Ateď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsiprvní, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí.Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci sžádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."

Stěmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někamhluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!

Ještěněkolikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si.Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nikdy nás nenapadlo, žebychom spolu mohli žít.

Takuplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen odemě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něhovysvobození.

Všudeje vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti.Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedlesebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tuse mnou...