V pondělí zemřel na ostrově Farö nejslavnější švédský režisér, jeden z posledních žijících klasiků světové kinematografie a divadla Ingmar Bergman. Před dvěma týdny, 14. července, oslavil své 89. narozeniny.



Bergman vyrůstal v rodině pastora, v přísném religiózním prostředí. V letech 1937-1940 studoval divadelní vědu, poté nastoupil jako asistent režie v Královské opeře ve Stockholmu, kde se v šestadvaceti letech stal nejmladším divadelní ředitelem v Evropě. Postupně působil jako režisér v Helsinborgu, Göteborgu a Malmö, od roku 1959 spolupracoval se stockholmským Královským dramaturgickým divadlem.



Jeho filmová tvorba se datuje od poloviny čtyřicátých let. V obsáhlé filmografii, čítající více než padesát titulů, nechybí položky slabší, skvělé i mistrovské. Dobrá polovina z nich je skoro neznámá či pozapomenutá právem, v druhé půlce však najdeme klenoty jako Sedmá pečeť, Lesní jahody, Pramen panny, Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Mlčení, Persona, Hodina vlků, Hanba, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Tváří v tvář, Podzimní sonáta a Fanny a Alexander nebo filmovou adaptaci Mozartovy Kouzelné flétny.



Lidé se mohou milovat, ale nemohou spolu žít

Od začátku padesátých let točil Bergman výhradně autorské snímky podle vlastních námětů a scénářů, v nichž často varioval téma partnerské krize mileneckých a manželských dvojic. On sám byl pětkrát ženatý a má devět (přiznaných) potomků. Mnohé jeho filmy jsou ostatně silně autobiografické a vyprávějí o tom, že „lidé se mohou milovat, přestože spolu nemohou žít“ (Obrázky, 1990). Mezi Bergmanovy zlomové filmy patří křižácké drama Sedmá pečeť (1957), do něhož poprvé obsadil svého pozdějšího dvorního herce Maxe von Sydowa a které jej zviditelnilo v zahraničí, či závěr trilogie Jako v zracadle nazvaný Mlčení, kde intelektuální poselství poněkud zastínilo první otevřené zobrazení soulože v uměleckém filmu.



Poté, co před čtvrt stoletím uzavřel svou filmovou dráhu barvitou rodinnou freskou Fanny a Alexander (1982), věnoval se Bergman intenzivně režii v televizi. Moc televizního média objevil v souvislosti se Scénami z manželského života (1972). Tímto původně šestidílným televizním seriálem (zkrácená verze do kin vznikla teprve dodatečně), v jehož hlavních rolích excelovali dva věrní členové jeho herecké stáje, Liv Ullmannová a Erland Josephson, se nově pokusil oslovit průměrného diváka, který málokdy chodí do biografu a spíš než náročné filmy sleduje doma mýdlové opery. Podařilo se mu to v míře, která překvapila i jeho samotného: mnozí Švédové se tehdy po shlédnutí seriálu rozhodli urychleně řešit dlouho odsunované soukromé problémy, takže se v celé zemi citelně zvýšila rozvodovost. Režisér si tehdy dokonce musel nechat změnit telefonní číslo, protože mu neustále volali lidé, kteří si ho pletli s manželskou poradnou.



Na svém tvůrčím kontě má Ingmar Bergman také 126 divadelních produkcí a skoro čtyřicítku rozhlasových her. Mnoho svých filmů přepsal do čtivé podoby filmových povídek, je též autorem dvou autobiografií: zatímco Laterna magica (1987, česky 1991) popisovala zejména jeho dětství a soukromý život, Obrázky (Bilder, 1990, česky 2004) věnoval autor svým filmům; obě knihy však vynikají neobvyklou otevřeností, sebekritikou a sebeironií.



Filmovou branži, kterou v roce 2000 označil za "průmysl řezničiny a děvkaření", nakonec opustil typicky nesmiřitelně až v prosinci 2003, kdy měl ve švédské televizi premiéru jeho film Saraband. "Místo aby se vydal smířlivou cestou do podzimu života, rozdmýchává Bergman ještě jednou oheň pod starými konflikty," napsal list Dagens Nyheter po uvedení snímku.



V roce 1997 obdržel na 50. ročníku filmového festivalu v Cannes Zlatou palmu palem. Oscara za celoživotní dílo přitom získal už v roce 1970. Na cenu Akademie za nejlepší cizojazyčný film byl nominován celkem šestkrát, pozlacenou sošku získaly filmy Jako v zrcadle (1960), Pramen panny (1961) a Fanny a Alexander (1983).



Kinematografie si těžkým zadkem kecla do cirkusového stanu



„Bergman kinematografii posouval, zatímco dneska je podstatou režie zručná recyklace,“ míní režisér Saša Gedeon. „Hraje se na osvědčené modely, schémata, klišé. Multikina pak zaplavují nekonečná pokračování Shreků, Pirátů z Karibiku či Potterů. Autorská výpověď o ztrátě schopnosti komunikavat s Bohem působí mezi nimi nepatřičně. Přitom dříve se náročné Bergmanovy filmy promítaly v běžné distribuci. Dnes, když se společnost globálně cocacolizuje, si kinematografie těžkým zadkem kecla do cirkusového stanu.“



Podle Gedeona by pro jeho generaci byla snaha na Bergmana navazovat či jej kopírovat slepou uličkou. „Inspirativní je spíš odvaha riskovat a vytvořit svébytné dílo, prorazit bariéry vytvořené filmem jakožto průmyslem, nekoketovat s diváckým vkusem či ekonomickými zisky," apeluje režisér. „Bergman je velký přítel, učitel a pilíř pro všechny, co berou film jako výpravu za poznáním. Vtiskl kinematografii novou tvář, vnesl do ní nevídanou preciznost a hloubku. Ukázal, čeho je film ve své plné síle schopen. Že metafyzická, religiózní, psychologická a filozofická témata zdomácněla v kinematografii s plnou vážností, je především Bergmanova zásluha. Překročil mnohá tabu, nelítostně a přesně vykreslil živočichopis lidské povahy, uměl překročit i limity mysli, přinést odtud poklady hájemství snů. Pochopil, že právě to by mělo být doménou umění. My jsme na to mezitím už zapomněli."


Minulý měsíc zařadila Světová organizace OSN pro vědu, vzdělání a kulturu (UNESCO) Bergmanův osobní archiv do seznamu památek, které mají globální hodnotu pro celé lidstvo. Archiv, který režisér v roce 2002 věnoval Švédskému filmovému institutu, obsahuje ručně psané originály jeho scénářů i poznámek, jeho obsáhlou korespondenci i fotodokumentaci z natáčení filmů. Bergman se už před desetiletími usadil na ostrově Farö u jihovýchodního pobřeží Švédska a natočil zde sedm svých filmů. Na nehostinné výspě se každé léto koná bergmanovský filmový festival.



Celý bergmanovský svět, vystavěný z pětačtyřiceti beden nezveřejněných materiálů z jeho pozůstalosti lze najít na www.ingmarbergman.se. Na stránkách nazvaných Ingmar Bergman lze listovat Bergmanovými scénáři v nejrůznějších fázích tvorby, režijními poznámkami, rozpočty, číst deníky i analýzy jeho filmů, televizních i rozhlasových her. Vedle záplavy fotografií jsou některé snímky zpřístupněmy i v ukázkách. Stránky fungují dva roky a tento velkolepý počin Švédského filmového institutu je i v mezinárodním měřítku unikátem.


Ingmar Bergman patří mezi největší režiséry a osobnosti našeho světa. Rest in peace.