Chtěl jsem psát o víkendu, o tom jak to bylo...ale nemůžu o tom mluvit, jednak proto, že tolik práce jsem nezažil, třeba s Jirkou jsme skládali tak velký dřeva v lese, že jsem si opravdu tak vypracoval ruce že to byla nejlepší posilovna...a nebo ten plot strýce Dalibora.. hotová muka, každé dřívko dělat zvlášt..potom komentáře všech sousedůl, starousedlíků a brnáku(catařů).. večery jsme proseděli u mě na terase s pivem, nebo rumem ale bylo to smutné, jako když parné léto střídá chladný podzim, listy stromů zdobí cesty..jakoby něco končilo..ale to mi jen přišlo..Letní slunce šlo za obzor, Kátiny sladké rtíky se zabořily do Lukášových, sedíme na lavičce, přemýšlíme o tom, jaké to bude, jako to bylo a proč to nikdy nebylo jiné...tváře nám ošlehává podvečerní větřík, z reproduktorů se linul Paul von Dyk a jeho song: Thats life, Nirvana: The Man who sold the world, Wham: "Last christmas" a pak jsme si padli všichni do náruči a šli se projít po vesnici..Kátina ruka byla v Lukyho ruce, usměv střídaly poslední záchvěvy paprsků v souboji s tmou..Jirka držící se láhve rumu a já? Půjčím si slova Pana Mercuryho:

The Show must go on!
Inside my heart is breaking,
My make-up may be flaking,
But my smile, still, stays on

A je to pěkný ne:) a uplně to sedí:) Ale tak co, malá metafora neuškodí:)

Krok za krokem si povídáme, díváme se lahvince na dno, a jsme spolu největší kamaradi a nezastavitelný běh našich životů se zastavil, hodiny mládí zůstalý stát, vteřiny lásky zůstaly a budou trvat věčně a kolem deváté se posadíme u silnice, kde v tuto dobu auta nejezdí, lehneme si na silnici, ležíme, pozorujeme měsíc, mraky jak před ním utíkají do bezpečí tmy..vůně léta nás nutily usmívat se a nebeská obloha žádala objetí a polibky..Jak říkám, bylo to hrozně celé emotivní..potom se posadíme a posloucháme hudbu z mého telefonu...nic nám nechybí, čas naposledy přivře oči a nechá nás na okamžik těmi mladými lidmi bez starostí, ještě na chvíli nás nechá zaplněné láskou, pomalu se v srdcích hromadí vášen, a pak začne to odpočítávání osudu mého i mých přátel znova, srdce se neplní bolestí a slza v srdci nahradí vzpomínky. Letní kouzelný okamžik kdy alespon na chvilku nikdo na celém světě neumřel a neumíral a každý měl jen na nepatrnou chvíli toho druhého, co mu utřel slzu nejen z jeho lidských smutných očí, pohladil jej slovem a poslal mu polibek na dobrou noc...

Jirka s Lukášem zapálili mary-jane cigaretu a všechno snění se rozplynulo a ze snění zůstala jen jejich haliucinace, už jen ten ostrý odér znovu rozběhl neúprosné hodiny, co nám odpočítávají čas, který nám určil osud. Ležíme na silnici, slunce zapadlo, nezůstala ani památka po letních paprscích a života dávajícím a beroucím slunci..zůstali jsme jen my a ohen v mém krbu..když píšu tyhle slova a řádky tak jsem eliminoval to špatné a napsal jen to co mne a ostatní málem přinutilo otřít si oči, i když nám je devatenáct...a já se občas nedovedu zbavit toho chapeckého pohledu na svět..potom přijde ten racionální pohled, a je to něco. A ted otázka na toho, kdo se prokousal až sem přes všechna ta slova a sousloví.. Znáte a máte někoho na koho myslíte, když se vám svět bortí, když se palí mosty a hranice a přes ten žár nevidíte nic jiného než plameny hrůzy? Já mám a na světě není nikdo, kdo by se mohl vyrovnat ..je to anděl a to doslova, jen křídla chybějí, ale v době redbulů bych se toho nebál:)