Jednu krásnou letní neděli jsme seděli opět u mě na té obrovské zahradě plné květin,jejich vůní, sklenic vína a mezi tím vším byli moji přátelé-Charles, věčný milovník žen a vín samozřejmě, jak se na správného aristokrata sluší, moje krásná společnice Violet, nejlepší přítel Michel a nesmím opomenout sestry Charlote a Anette, které se staly mými novými sousedkami..společně sedíme, popíjíme víno, radujeme se ze posledních slunečních paprsků, z letního podvečera, z vzájemných úsměvů a našeho mládí, které nás, jak jsme si tehdy sentimentálně mysleli, nikdy neopustí..
...obloha byla přeplněna sněhovými mraky, které se předháněly v různých představeních a my jsme se vskutku královsky bavili z tohoto představení, Charles okouzloval dámy svými zážitky z překonávání rychlostních rekordů na solných jezerech v americe a my s Michelem jsme ho za to chtěli hodit do jezírka, jak jsme mu záviděli, že upoutal pozornost všech přítomných slečen..

"V rychlosti 200kilometrů v hodině se svět neskutečně zrychlí, ve volantu cítíte velké vibrace, jediná chybička znamená můj konec dámy"..přítomné slečny otevřely ústa údivem, ale spíše neměly daleko k tomu aby se Charlesovi vysmály.."jednou na solném jezeře Bonnenvile ve státech jsem jel se speciálním turbomotorem, v sedačce jsem cítil jeho sílu..vyrazil jsem a ta akcelerace byla níčivá, moje pneumatiky Dunlop byly zakázkově vyrobené, ale obával jsem se, že by mohly prasknout a já bych se zabil...ve třetině dráhy prošlápnu plynový pedál na podlahu..vůz vyrazí neskutečnou silou v před, monstrum mne natlačí ještě více do sedačky a celý ten stroj řve, praská, vybuchuje a k tomu hřmí jako obloha nad námi" zkončil Charles s dosti zdlouhavým popisem své hrdinné jízdy.. "Můj motor hřmí stejně jako ta obloha, co to k sakru je?" nedal se náš závodník.. Michel na to odpověděl, že s papá čekají na déšt, kvůli révě..

Zvedl jsem se a šel se podívat před dům, kde je krásný výhled na všechny sluncem a zelení zalité kopce, stromy, rezidence a opuštěná venskovská sídla.. ten rachot je obrovský.."zní trochu jako Delage, co ti trůní v garáží Charles!" pronesu hlasitěji k terase, ale nedopovím větu, protože na obloze se objevila smečka letounů, přibližovala se neskutečně rychle, byly to letouny, nic jiného..ale neveděl jsem jestli jsou to naši kamarádi, nebo obávaní němci.. ohlušující řev, když se jeden letoun pokusil přistát ale roztříštil se na milion hořících kousíčků, mne celého obklopil.. ostatní přátele přiběhli a pozorovali se mnou, co se děje na obloze..tupě jsme zírali na ten souboj pilotů se zníčeným letadlem, byl to souboj se smrtí..drželi jsme se za ruce, v objetí, jeden francouzský letoun měl prostřelené křídlo a to dost dramaticky, pilot musel neustále udržovat směr, a s poškozeným motorem to muselo být něsmírně obtížné, za letadlem nebylo nic vidět, žádné stromy, políčka vinné révy..byl tam jen kouř leteckého benzínu, během okamžiku byl konec, některá letadla přistála na hřišti několik kilometrů od nás ale jiná dopadla na zem..pilot se zasekl v kokpitu, technika neposlouchá, vypověděla službu, ty malé tečky-naše domovy se přibližují, už to nejsou obyčejné tečky, ale i přes ten kouř z letadel jeho kamarádů, z teček se rýsují postupně zvětšující barevné půdorysy, políčka, ale vše najendou ztrácí tu romantickou auru, není to cesta bomů ale poslední okamžiky člověka, co ztrácí naději, i když ta poslední, že se vše v dobré obrátí, i ve chvíli, kdy se snaží otočit letadlo a ono se stále nestočí, v tom okamžiku umřela poslední naděje, nevyřčená slova se kumlují, dala by na celý román, není čas na slzy..přijde náraz..výbuch..a lidský život je u konce..

když to vidí slečny, tak pláčou, my je oblímáme, kapesníčky s krasopisnými emblémy utíráme ty bolestné kapičky, sami stojíme jako zařezaní, neříkáme nic, ale máme strach, někdo jej dává najevo pokusem se usmát a Michel, kterého v kapse také pálí povolávací rozkaz do armády si sedne na zem a obličej mu spočine v dlaních, mlčí, ale to ticho, které nás dusí je horší než kulometná palba slov od našich milovaných.. Tento okamžik trval pouze několik minut, než jsme se dostali zpět na zem.. "sedejte do auta!" říkám chladně.."kam chceš jet?" pokřikují na mě.. "třeba někdo přežil, můžeme je vzít do nemocnice.." Violet se neubrání slzám, opře se o kapotu charlesova Benze a pláče..objímám ji a říkám, že vše bude v 
pořádku, "nebude" odtrhne se.. Charles skočí do auta a bere Michela sebou, posadím dívky do domu a přinesu nějakou skotskou, a každé naleji obrovský pohár..bez řečí jej vypijí.."my musíme" smutně říkám.. "Vratte se nám..prosím.." Vykřikla hystericky moje milovaná Violet a pak se odmlčela, stejně jako já.. Anet se bravurně chopila dívek a rozlévala další plné pohárky nápoje.."neboj" říkám.. "my vás tady nenecháme dlouho samotné" ...běžím do auta.. "pospěš se, dupni na to.. rychle..!" Charles se na mě podívá, zamračí se, a odvrátí se, v zatáčce si zapálí cigaretu, musím s ním, "jak jsou na tom?" skelným pohledem mne Michel pozoruje a nasazuje si brýle.."Drží se" nezmůžu se říci více, proud větru mi.. Dojedeme k letadlu.. Ten pohled je hrozný.. letoun, který jsme pozorovali na obloze plné mraků, byl k nepoznání..

Ohořelé, zníčené, roztrhané kousíčky křídel, trupu a pilot nikde, nebo spíš všude.."Takhle taky dopadneme!! umřeme v té pitomé válce, nebo se vrátíme jako mrzáci a co potom..kašlu na to" a kopl do kola Michel.. Charles se zdržel, nic neříkal, já také ne..on je jediný, kdo má tolik peněz, že ho armáda nepovolá..odcestuje do států a tam bude závodit a nabalovat holky v barech..ale my s Michelem půjdeme na frontu stejně jako statisíce dalších a pochybuji, že se ještě vrátíme..proč taky, nejsme ničím vyjímeční s bez nás se obejdou..takhle mi pracoval mozek, měl jsem strach, zapaluji si další cigaretu, silně vtahuji kouř do plic, otvírám kufr vozu a něm je láhev absinthu, je mi to už jedno, naklopím do sebe láhev pravého francouzského zabijáka, protočí se mi panenky, na chvilku jsem pryč, žádné letadlo, žádná válka, jen mír pláže s těmi všemi, které mám rád..ještě si dám jeden pořádný lok a předávám láhev i Michelovi, který už nic neříká a jen pozoruje Charlese, jak leští nádhernou karosérii špičkového vozu.."Ne díky" zvedne se a je mi jasné, co bude následovat.."Ty hajzle! Jakto, že sis nás všechny nekoupil" Michel se neubránil vzteku na věčného klidase Charlese.. on stále leštil vůz a flegamticky zíral na mě jak se snažím udržet Michela, aby ho neudeřil, ale nakonec mi dá pěstí i Michel, tka se chytnu za nos a krev mi potřísnila bílý límec, v tom udeří Michel Charlese a jdou proti sobě, v rychlosti si utřu nos a běžím je rozdělit..

Ti dva se do našeho odjezdu nebavili..

V den Michelova odjezdu na frontu jsem cítil hluboký neklid v srdci, probudil jsem se vedle Violet, ona ještě spala, z její tváře jsem mohl vyčíst klid, něhu a lásku, usmívala se, broskvové tvářičky zářily a já si přál zůstat s vedle ní ještě aspon měsíc..ale za týden touto dobou se rozloučíme, ale třeba se uvidíme..o Vánocích, příští rok, budeme spolu na jachtě a pojedeme do jižní ameriky..nebo se uvidíme až za delší dobu, za několik let, mé srdce bude hrát jen pro ni..ale třeba se již nikdy neuvidíme..a právě ta nejistota mě nesmírně zranovala.. přestal jsem myslet na smrt, budoucnost, válku, Paříž..byla tu jen ona..hřbetem 
ruky jsem jí hladil po zádech, po tvářích a laskal jí bříško..probudila se a šibalsky se pousmála.."jakto, že nespíte pane?:).."nějak mi to nešlo slečno..vaše přítomnost mne nesmírně těší".."takže bych od zítřka měla spát v pokoji pro hosty, aby jste se vyspal pane?" stále se usmívala.. "S tím počítejte slečno" a políbil jsem ji..  "ale ted se musíme oba obléci a rozloučit se s Michelem drahá" z hlasu se mi vytratila veškerá barva..zbledl jsem hrůzou..můj nejlepší přítel bude od ted čelit hrůzám, kulkám a nočním můrám..kdybych tak mohl jít místo něj.. aby alepson on zůstal a postaral se o moji milovanou Violet a o všechny další přátele.. Posadil jsem se na schody, obrátil do sebe nedopitou láhev burbonu, a se slzami v očích otevřel hrdlo, odložil jsem láhev, byla prázdná, před zdcadlem jsem se učesal a oholil.. mezitím přinesla Violet čaj a bagetu s máslem.."Děkuji Ti, ale já nemohu jíst, nemohu spát, nemohu cítit, srdce mi tluče o život, nechci Tě opustit, jsi mé vše, chci Tě opatrovat do našeho poslední dne, ale proč se bojím, že ten den je tam za hranicemi, za horizontem dnešků" objala mne,políbila, vlasy jí padaly do obličeje.."neboj, Ty se vrátíš a společně sporu zestárneme na venkově, budeme mít spoustu dětí a z Tebe se stane vesnický lékař a nepříliš dobrý spisovatel a budeme štastni, budeme mít totiž nejen sebe, ale štěstí v podobě těch dětí a Tvých  sladkých veršíků..a pro sebe nikdy nezemřeme, naše osudy jsou propojené a ani to největší zlo je neoddělí..věř mi..budu na Tebe čekat, budu Ti psát, budu na Tebe myslet, ale musíš být zodpovědný, nejen za mě" zklopila oči..objala mne, její hlava spočinula na mém rameni, cítil jsem jak se chvěje, plakala.. "co tím myslíš, nejen za Tebe..?" ... "budeme mít malého Jeana" slzy dopadaly na její blůzu a myslel jsem že se v nich oba utopíme.. "a proč pláčeš miláčku, vždyt je to krásné..ale proč jsi mi to neřekla dříve..?" Bála jsem se.., že já nevím..že jsme mladí.. že jsme naivní..že nebudeme mít prostředky, že..že..že.." mlčela, studnice jejích očí byly naplněny obavami..."že se nevrátíš"..oba jsme mlčeli, chytil jsem ji za ruku, polibil ji a do ucha pošeptal.."já se vrátím, nic mě nezastaví, budeš mě chránit svým usměvem a svojí láskou" ...bylo mi těžko, jako kdyby mi někdo vrazil nůž do ramene a bodal..ten strach.. zvedl jsem ji a nasedli jsme do auta..byl jsem opilý, požádal jsem Violet, aby řídila na nádraží..pokynula hlavou a přesedli jsme si..
...zařadila rychlost, přišlápla plyn a pneumatiky daly všem najevo, že dostaly zabrat..


..nádraží bylo přeplněno příběhy ´mladíků, se kterými se teprve loučily jejich maminky..lokomotivy hučely a člověk chtěl mít ještě alespon několik okamžiků ticho pro sebe a nejlepšího přítele, který jde čelit smrti.. " nejlepší příteli, uniforma Ti sluší, ale doufám, že ji co nejdříve sundáme a budeme pozorovat záapad slunce s našimi dívkami, jako minulé léto" domluvil jsem a usmál se na něj ale taky jej objal, do kufru jsem mu nechal láhev oblíbeného vína, aby 
přežil  cestu ...

Potom jsme s Violet poodstoupili a nechali jej v náručí Anet, která měla více kuráže než my všichni dohromady..a řekla nám, at jdeme přece k nim.. v tom okamžiku slyšíme burácení motoru, i přes všechen hluk lokomotiv.. přijel Charles se svojí Charlotkou... ale nezapadali sem.. Strojvůdce ohlásil nástup a každý podal Michelovi pravačku a poté jej objal, kždé slovo vyřčené v ten okamžik mohlo být váženo pytlem zlata..avšak, byla to jen slova..která měla však dodat ztracenou kuráž našemu kamarádovi, ba co víc, měa mu dodat tu odvahu, kteoru ztratil..všichni ji ztratíme, rozdíl je v tom, že někdo dříve, někdo později..

před odjezdem se před námi uklonil a my se uklonili jemu..sedl si do kupé a otevřel kufr..v něm jej snad možná potešila lahvinka vína.., usmál se na mě a pokynul mi.. když se vlak rozjel, tak jsem pozoroval jak mizí jeho stín..

..odvezli jsme Anet ke mě domů a moc toho cestou nenamluvili..po celý týden jsme toho moc nenamluvili, Charles odjel do států společně s Charlotkou.. Anet psala první dopisy Michelovi a od známých se dozvídáme o prvních padlých kamarádech..převládala v nás úzkost a smutné ideály se od Michelova odjezdu rozplynuly jako modré nebe nad námi..

..poslední večer před odjezdem jsme jeli společně s Violet a Anet k moři, pozorovali jsme ptáky jak kolem nás moc prolétávali.. , jejich hrdé brady nám značily, kdo je tu pánem. V obchodě jsem koupil poslední čokoládu, která ještě byla.. společně s dívkami jsme ji snědli na pláži..útesy po pravé ruce,mořská voda šplouchala kolem nás, vlny narážely na skaliska, rybáři na nás mávali..my ruku v ruce společně sdílíme lásku a snažíme se nemyslet na bolest..když se blíží tma, tak nastartuji motor vozidla a pomalu se blížíme domů.. už ani necítím ten šílený strach, jen obrovskou tíži na své hrudi..když pořádně přidám plyn a zařadím vyšší rychlost, tak na mé ruce spočine ruka Violet a takhle je to celou cestu, je to nádherné..krajina plyne pod koly, vítr si hraje s našimy vlasy a nakonec dojedeme v klidu domů..chvíli sedíme a Anet protrhne to ticho.."Půjdu domů, děkuji vám moc..za vše.." "Ne v žádném případě, budeš tu s námi, sama nebudeš" řekla Violet a společně se na ni pousmáli.."Prosím Anet..bude nám potěšení když budeš s námi.." "Děkuji Vám přátelé moji"..

Otevřel jsem dveře, podržel je dívkám, u jídelního stolu jsme povečeřeli těstoviny.. a byl večer..rozprostřelse přes celou oblohu, jako africký koberec v pokoji..všechny hvězdy jako by nám svítily na cestu, když jdeme z večírku domů..ale spíš jako by byly symbolem našich mrtvých kamarádů..mlčel jsem.

V noci jsem nespal, jenom jsem objímal Violet..smířil jsem se s tím, že musím odjet, už jsem se nebál, tedy ne o sebe ale o o to víc ni a o malého..


..Loučení to bylo překrásné, dostal jsem krabici karamelek a obě dívky mne objaly, poté jsem pošeptal Violetce, že ji miluji a že se brzy společně i s Michelem, kterému se daří dobře, všichni setkáme u jednoho stolu.. Políbil jsem ji a nastopil do vlaku..otevřel jsem okno a chytil ji za ruku, kterou jsem pohladil..a už se vlak rozjel..a zase mne přepadla ta tíže smrti..pouštěli jsme se..zmizel jí úsměv z tváře, aniž by řekla co to znamená, tak je to jako by najednou byl ten okamžik, kdy se smělá součastnost obrátí do pekelných muk, protože nikdo z nás neví, co nás vlastně čeká..



Válka měla na svědomí miliony životů, rozvrátila sny a naděje, nejen nás a našich bližních, ale i chlapců, můžu, dívek a žen, co bojovaly proti nám.. Violet se stala zdravotní sestrou v jednom lazaretu, kde se starala o těžce nemocné, dodávala jim potřebnou vůli k přežití, starala se o ně..cítila se potřebnou..

...ale osud nám všem napočítal stejně..Charles testoval ve státech nové vozidlo a při bychlosti nad 200 se dostal do mohutného smyku-praskla mu pneumatika..v té době snad ještě na živu byl uvězněn jako tehdy ten pilot, když padal v letadle kolmo k zemi..vozidlo hořelo, vyokooktanové palivo a to vše..než přijeli hasiči, tak se nějak dostal z vozu, celý popálený, stále usměvavý, zapálil si cigaretu a ležel tam na zemi, kdo ví, co si v ten okamžik myslel..následující tři dny umíral v hrozných bolestech v nemocnici, Charlotka to nevydržela a předávkovala se morfiem, které bylo určeho pro Charlese..bylo to ve všech novinách.. Michel se přidusil plynem, když ho léčili, když mu utekla Anet, když ho málem zabil jeden bláznivý doktor..ale napsal jsem mu at se vrátí ke mě domů, kde se o něj Violetka postará, jenže řidič usnul a narazil do nákladního vozu, Michel zemřel při cestě domů, alespon koutkem oka zahlédl rodné kopce, cítil slunce a doufal, že přežije ted už vše..když přežil největší válku všech dob, takové štěstí nemělo mnoho našich známých a snad byl na okamžik štastný..když se vracel..

Lazaret, kde pracovala Violet byl krásný středověký kostel. V mnohých dopisech mi během těch 4 let popisovala jak se splečně s pacinety procházela po těch krásných starých hřbitovech, společně s dalšími sestřičkami a pacienty vymýšleli kro všechno zde může být pochovaný, během těch dní naplnených bolestí všech kolem slýchávala osudy jiných lidí, přemýšlela, v čem je ten náš osud tragický, smutný..ale kromě odloučení nenacházela odpověd, já mezitím zabíjel, abych přežil, dusil v sobě svědomí, abych dokázal napsat líbezná slova..stalo se to, v co jsem nevěřil.. vrátil jsem se domů..přežil všechny ty bitvy, měl jsem štěstí, které jsem si nezasloužil.. vzhledem ke zpoždění pošty jsme nečekal, že by mne čekala Violet na nádraží.. tak jdu kráčím po cestě domů..koupím si noviny..a v tom i ten náš příběh 
je zmáčen krví.. palcový titulek: Velké neštěstí-německé letadlo shodilo bombu na polní lazaret..vedle článku byla fotografie toho kostela..a šel tam vidět i ten hřbitov, nikdy jsem neviděl ten lazaret kde moje láska pečovala o zraněné, ale popis tak přesně souhlasil s fotografií..zatrnulo mi..euforie z přežití vystřídal pocit nejistoty..a strachu z toho, co vlastně bude dál.

...dokud mi nepřišel dopis, abych se zůčastnil potvrzení její totožnosti, tak jsem každou vteřinu svobodného života doufal, že zrovna zkoumala pomník nějakého člověka, nebo byla pryč na procházce..pak jsem ji uviděl, nebyla si příliš podobná, jen ty hnědé oči, spálené vlasy ale byla to ona..je mrtvá..jedno, že jsem přežil..chlapeček, co porodila zemřel ale stále jsme se v dopisech drželi, i když jen slovy, ale ted už je konec.

Trvalo několik dní, vyřídil jsem vše ohledně pohřbu, a ve společnosti přátel, co se vrtáili domů jsme se s ní velkolepě rozloučili..kdyby tak byla se mnou, viděla by, jako ji milovali ostatní..v tak krásný den jsem pohřbil Violet a každý večer jí nosil růži na hřbitov, přišel jsem jí dát polibek na dobrou noc..ale ona už nebyla, žila jen v mých osobních vzpomínkách

..po několika dnech bezcílného bloudění jsem usoudil, že prostě nemohu dál..

...nasedl jsem do vozidla, do náprsní kapsy si vzal její fotografii, revolver, láhev papír a tužku.. během několika minut jsem přijel k té pláži, kde jsme společně s ní a Anet jedli tu poslední čokoládu v celém městě, díval se na její fotografii..napsal jsem na kousek papíru, že celý svůj majetek odkazuji sirotčinci v našem městě a že se
stejně nemám komu omluvit, rodiče zemřeli v Belgii, když je němci postavili před zed a postříleli jako zvěř a přátelé zemřeli na frontě, ted budu doufat, že i když budu procházet peklem, tak že ji alepson ještě jednou spatřím, nevím co bude po tom, co zmáčknu kohoutek, možná nic, možná druhý začátek,

.. rozepl jsem si límec u košile, sedl si nohama do vody, myslel na to, jaké to bylo, když jsem ji ten poslední večer hladil a natáhl jsem kohoutek pistole..vystřel roztříštil věškeré myšlenky, otevřené oči naposled pohlédly na šumějící moře, zapadající slunce a písek kolem mě..oči se zvětšovaly, toužily ještě chvíli žít a pohlédnout na šumící oceán..ale jakoby se na tom moři vznášela ona, která mne změnila, ona která ovlivnila to že jsem se na svět díval i jinak než jen očima, naučil jsem se od ní hledět lidskýma očima..

...kulka se zavrtala do mozku a pak jsem cítil jen chlad, vůni jejího parfému a potom už nic, oči vytřeštěné, ale tyhle smutné studničky byly naplněny bolestí..a ten záliv jsem už neviděl..ztatil se, utopil jsem ho...