Až jednou přijdeš na místo,
Kde vítr hlas listům dal.
A všude stromů nejmíň sto,
Tam popojdi o krůček dál.

Až na malé mýtince
Jen chvíli čas svůj obětuj,
Skloň zrak k tamté pěšince,
Ničeho se neboj a dál pevně stůj.

Však je to jen uzlíček,
To co na pěšince leží.
Přistup ještě kousíček,
I když mráz po zádech běží.

A skloň se k té hromádce,
Vždyť to sličná dívka je.
Ale co ty škrábance?
Co ty z krve krůpěje?

No tak otoč tu dívku,
Ať do tváře jí vidíš!
Proč jí chytáš za ruku?
Co k ní vlastně cítíš?

Vždyť to láska k tobě jen,
Ta jí vzala život,
Když tys pýchou oslepen
Neslyšel její brekot.

Teď máš špatné svědomí?!
Až teď toho lituješ?!
Listí v lese zašumí…
…a ty své oči otevřeš.
A spatříš jen strop svého pokoje…