Dneska jsem se tak zamyslel nad tím, že když se dva lidi co se nějakou dobu bezmezně milovali rozejdou, tak se spolu většinou už potom nebaví a jeden druhého pomlouvají a říkají jak to bylo hrozné, když spolu byli. Proč vždy vidíme jen to špatné a nevzpomeneme si na to krásné co jsme spolu prožívali? Vím že to je to často moc těžké a bolí to, ale tu bolest přeci neulehčí to, že budu toho koho jsem miloval a ještě třeba stále miluji hanit a zošklivovat si ho. Někdo si myslí, že mu to pomůže na toho druhého zapomenout, ale když nad tím tak přemýšlím, tak na něj beztak pořád myslí a vzpomíná, ikdyž jen v tom špatném.

   Ikdyž mě už párkrát láska opustila, tak si jich všech doposud moc vážím a jsem rád za každou prožitou chvilku. Každá na mě zanechala nějakou stopu ať už menší nebo větší. S každou si pamatuji alespoň jednu krásně prožitou chvilku, kdy jsem byli oba spolu šťastní! Asi jsem v tomhle divnej, ale nedokažu nemít rád, to co jsem miloval. To je jako bych přiznával svojí chybu! Ale vždyť láska nemůže být chyba, když nemá logiku a neřídí se skoro žádnými pravidly. A to je na tom to krásné, co nás tolik přitahuje a láká nás to zkoušet stále znovu a znovu, ikdyž nás poslední pokus srazil na kolena do bláta a třeba někdy i rovnou pod okap v silném dešťi. Hlavní je znovu vstát a dát lásce další šanci a nikdy nezahořknout!