Dnes jsem se probudil a hned co jsem otevřel oči jsem měl špatný pocit. Po tom co jsem se posadil na kraji postele a podíval se z okna jsem věděl, že není něco v pořádku. Říkal jsem si, že jsem se možná jen špatně vyspal a nebo to byl pocit ze zlého snu, který jsem zapomněl? Nevím! Jdu postavit vodu na kafe a stále je se mnou a nehodlá se smířit s tím, že ho nechci znát a odmítám akceptovat jeho přítomnost ... Je to poslední dobou můj častý společník. Neklid, prázdnota, smutek a další přídomky ho vykreslují, ale já znám jeho přesné jméno - je to Mr. Depka ... Při pohledu do zrcadla nevím jestli se smát a nebo brečet, radši zvolím první volbu a zkusím se hned po ránu zasmát - co to je? to je smích? opravdu, to je smích, ale pěkně mdlý - spíše škleb nebo snad svalová křeč? Nu co, lepší úsměv nejsem teď schopen vyrobit. Opláchnu se pod proudem ledové vody a doufám, že ta smyje tu špatnou náladu a zažene pana Depku. Nene, pořád je tady.
     Zkusíme tedy kávu? Voda už dosáhla bodu varu a tak se mohu pokusit připravit tu nejlepší a nejchutnější kávu, jakou jsem kdy pil. Přivoním si a cítím to krásně hořké aroma a nasávám teplo vyházející z hrnku. Zavřu oči a představuji si pahorky poseté kávovými keři a nad nimi vychází slunce ... krásný pocit, ale vím, že tam nejsem a zřejmě se tam ani nikdy nepodívám! Kdo to řekl, kdo mi to našeptal? Zase ON! Asi si na pana Depku budu muset pro dnešek zvyknout - už ani to kafe mi nedovolí vychutnat. Po prvním doušku vím, že ani kafe dneska nechutná jako obvykle a to jsem dodržel přesnou procedůru vypilovanou od dob svého vojáčení. Co budu dnes dělat ptám se? Dělat se mi nic nechce - není nálada a tak se od depkamena nechám překecat ke svalení na postel a pouštím TV. Jak jsem čekal tak nic nedávají To už je k vzteku. Kouknu do své sbírky DVD a sahám po filmu s příznačným názvem "Miluj mě prosím!" - pro mojí situaci jako stvořené. Sice to včera dávali v TV, ale já to neviděl a vím, že se mi tenhle film líbil - udělám si u něj čtvrý zářez - po tolikáté ho už uvidím. Doufám, že tam najdu nějakou radu, inspiraci a nebo alespoň nějaký detali, kterého jsem si při předchozím sledování nevšiml ... Ležím, dívám se a prožívám osud mladého hrdiny, který se pokouší najít po dvou letech ženu, jež nesmírně miloval, a která se jednoho dne bez vysvětlení vytratila z jeho života. Snažím se ztotožnit se s jeho osudem, ale vím, že moje story je o mnoho prostší a snáze vysvětlitelné. Říkám si sám pro sebe, že bych byl radši, aby se mi stalo to co v tom filmu, ale film je fil a škola života je vždy jiná. Na konci se vše vysvětlí a příběh spěje k happyendu, kdy on najde svojí lásku na letišti než stačí nastoupit a odletět do Evropy. Konečná scéna je nádherná a já si vní snažím představit sám sebe. Oba sedí v podřepu v letištní hale a dívají se na sebe, jakoby viděli nějaký zázrak, mámení nebo cosi doposud nespatřeného. Takový ten pohled, kdy rozbalujeme dárek, o kterém jsme nevěděli, ale po kterém jsme tajně toužili a přáli si ho z celého srdce. Nakonec to zkončí polibkem, kdy mě daní herci přesvědčili, že nejde o něco hraného, ale vyzařovala z toho opravdu láska a vášeň.
    Nachvíli jsem se zbavil svého společníka a jsem plný života a naděje, ale co budu dělat dále? Rozhodnu se pokračovat ve sladkém nic nedělání a pouštím další fil, který jsem si včera nahrál - Rytíři nebes. Film je dobře zpracovaný, herecké výkony jsou přesvědčivé a příběh má co nabídnout a vypovědět hodně o dané době a historii. Chybí mi tam ale to pozitivní ukončení, kdy hlavní se hlavní hrdina opět shledá s dívkou, do které se během války zamiloval. Navíc se jedná o film založený na skutečném příběhu a skutečných osudech. Znovu se do mě vkrádá ta beznaděj a naplňuje mě prázdnota, kdy nevěřím, že to bude lepší Navíc musím jít do práce, takže už nemám čas pustit další film, který by mi navrátil znovu optimismus. Jdu do práce v tomto nepěkném rozpoložení. V práci sedám k PC a nemůžu se na nic soustředit. Každá myšlenka teď patří jí. Přemýšlím jestli se má dobře, jestli se teď usmívá, je šťastná a zda některá z jejich myšlenek patří i mě? Minuta za minutou, hodina za hodinou ubíhá a já se nemůžu stále zbavit těch špatných pocitů.
    Konečně odbila 23 hodina a já můžu vyrazit domů. Nálada se mírně zlepšila a já spěchám s nadějí domů, kde budu moci dopsat, tenhle článek. Většinou se po dopsání článku cítím o dost lépe - taková terapie, která mi dokáže alespoň částečně ulevit Dolévám poslední kapky oblíbeného portského, zasedám k notebooku a píšu tyhle řádky ... Opravu už se cítím lépe a snažím se nasát atmosféru a posbírat pozitivní energii na zítra, abychmohl porazit pana D! Mám chuť se s jeho armádou nástrah utkat na bitevním poli a odrážet jeden útok za druhým a doufám, že ikdyž budu unavený, budu mít stále chuť nevzdat to a poprat se o kousek toho štěstí a práva na spokojenou existenci! Proto Vás každého, kdo jste to dočetl až sem vyzívám k vytasení zbraní a vyhlášení války panu D. Pokudnás bude stále více a budeme se podporovat, tak věřím tomu, že jednou bude na světě pekně a nebudeme mít potřebu si ubližovat