Byl jeden jeden anděl, kterému se začal jednoho dne zdál krásný sen. Ten sen byl tak nádherný a živý, že anděl začal v tom snu žít a přestal vnímat realitu kolem sebe. Už nečekal se svími přáteli na břehu šumícího moře a nečekal na západ slunce, kdy s napětím pozorovali, jak se dotýká mořské hladiny a snažili se uslyšt to neslyšitelné magické zasyčení, když se pozvolna slunce ponoří do mořské pěny.
   Už si na nebi nehrál s nadýchanými obláčky a nesnažil se v nich vykouzlit všemožné tvary, co nám lidem tady na zemi umožňují rozvíjet fantazii a zprvu v beztvarém bílém chuchvalci nám odkryjí třeba stádo bizonů, které pronásleduje skupinka Apačů na svých koních.
   Už nedělal všechny své oblíbené činnost a plně se oddal jen snění, toho krásného snu, kdy byl nablízku své krásné víle, kterou bezmezně a oddaně miloval. Ikdyž věděl, že je to vše nemožné, že pokud by se víla a anděl jen dotkli, tak by se porušila ona křehká rovnováha sil, co zde na světě panuje a kterou mají andělé střežit. Proto se nechtěl probudit, proto chtěl zůstat v tom snu, ikdyž to byl pouhý klam. A tak se stalo, že na anděla časem všichni zapoměli a již nehlídali jeho obláček na kterém spal a nedoplňovali jej čerstvou ranní rosou sezbíranou z okvětních lístků sedmikrásek. 
 Obláček byl čím dal tím menší a už nedokázal neunesl tíhu andělova těla a tak stačil letmý dotek slunečního paprsku a obláček se pod andělem rozplynul! Anděl padal dolů z nebezké výšky a v jeden okamžik otevřel oči a uvědomil se co se děje. Snažil se roztáhnout křídla a zachránit svůj osud, ale po dlouhém spánku byla křídla zakrnělá a neposlouchaly andělovu vůli. A tak padal stále dolů smířen se svým osudem a v myšlenkách se stále snažil vybavit každý detail své víli, se kterou nemohl nikdy být.
   Padal dlouho, jakoby to byla celá věčnost, ale předměty dole na zemi už dostávaly jasné obrysy namísto titěrných teček, které byly vidět z andělova obláčku, když pozoroval rušný život na zemi. BUM !!! Zvedl se velký obrach prachu a vyděčení ptáci s křikem odletěli z větví stromů. Trvalo to chvilku, než se rozvýřený prach opět usadil a mohl odhalit tu zkázu ...
   Na zemi ležel mladý muž v roztrhaných šatech, rozcuchyný a s tváří od krve. Těžce oddychoval ... "Kde to jsem? Jsem na živu? Nesním stále? A co je to za ten nepopsatelná pocit, který mě svírá a nutí mě křičet? Že by to byla bolest, kterou jsem smrtelníkům zmírňoval a snažil se je utišit?" Spousta otázek a žádné odpovědi.Najednou ucítil silnou úlevu od bolesti! "Jsi to ty můj příteli?" tázal se aniž by v jeho okolí někdo stál. "Ano!" uslyšel líbezným hlasem. "Co se stalo? Proč nejsem mrtvý? Proč ... " nestačil položit další otázku a rovnou se mu dostalo odpovědi "Dostal jsi druhou šanci, ale jako smrtelník. Dokaž nám, že jsi toho hoden a nebideš stále jen snít!" Mladý muž v potrhaných šatech ze sebe chrlil jednu otázku za druhou, ale už nebyly slyšet žádné odpovědi, už zavládlo naprosté ticho, které narušovalo jen štěbetání ptáků a šumění větru, který si lehce pohrával s listy v korunách stromů.
   Všude kolem se zelenaly stromy a voněla čerstvě posečená tráva. Mladý muž byl kdesi v parku na kraji neznámého města a vše pro něj bylo cizí a nové. Jako vystrašené štěně, bloudil od stromu ke stromu a schovával se před zvídavími pohledy kolemjdoucích, kteří v ten slunný den vyšli na procházku ...

   Možná se dočkáte i pokračování, pokud o to bude někdo stát ...