Zmeni se tim neco?
28.Únor 2009 | hvezdy sviti i ve dne... Je chladne rano a ja postavam pred vchodovymi dvermi Markova baraku. Dlane mam zpocene a zaludek mi svira nervozita, chvili preslapuju nez se konecne odhodlam a zmacknu domovni zvonek.
CRRRR!!!! CRRRRRR!!!
Po chvili slysim kroky,nekdo schazi schody. Zachresti klic v zamku a dvere se otevrou...
Zirame jeden na druheho dobrou minutu,nez se vzpamtuju prvni a pozdravim :''Ahoj.'' ''Ahoj,''odpovi mi ''co tu delas?''
''Prisla jsem si jen pro zbytek svych veci...'' Hlesnu. ''Ahaa.'' Odpovi bez zajmu. ''Tak pojd.''vyzve me a otevre pritom dvere dokoran.
Vstoupim do matne osvetlene predsine, '' Tak si to sbal,mas na to hodinu.Pak musim do prace.''oznami mi. Prikyvla jsem. On se otocil a odesel do kuchyne. Nejspis uvarit si svou oblibenou cernou kavu se lzickou cukru.
Zvedla jsem hlavu a namirila si to do schodu. Tise vysla dve patra, nase loznice byla ve tretim patre napravo.
Je to obrovsky barak s jeste nadhernejsi zahradou a malym jezirkem na jejim konci.Vetsinu casu jsem tu byla stastna...bezi mi zprehazene myslenky hlavou.
Temer bez dechu saham po klice od loznice,pevne ji sevru a pravym ramenem zatlacim na dvere,ktere se bez vetsi namahy otevrou.Muj pohled spocinul na posteli,samozrejme.Vaze me k ni obrovske mnozstvi vzpominek.Je obrovska a umistena presne do prostred pokoje. Vedle okna stolek se zrcadlem,ktery pro me Marek udelal a kde jsem nechavala stat svuj oblibeny parfem a kam jsem si vecer pred spanim odkladala naramky...Naproti oknu pres celou mistnost stoji dvoudverova skrin.Kroky pomalu smeruji k ni. S povzdychem na rtech a tezkym srdcem otevru skrin, rozevru svou tasku a zacinam do ni hazet tricka a svetry, ktere jsem tu minule nechala.
Po nasem rozchodu jsem se sem uz nikdy nechtela vratit. Bylo mi uplne jedno co udela se zbytkem mych veci. Uz jsem ho nechtela nikdy videt. Ale...po cele ty dva tydny, kdy jsem zila sama bez nej, se ve me prelo svedomi, rozum, srdce...trapila jsem se a nedalo mi to spat. Co mi nedalo spat?? No prece ta otazka...Mam mu to rict nebo nemam? Svedomi rika ano, mel by vedet, ze se stal otcem. Srdce mu vsak oponuje:'' Rozesel se s tebou, ztratil tim tak veskera prava na tebe i na to male...'' A rozum rika:
''Uz to mas sbaleny?'' Zeptal se Marek a prerusil tak svou otazkou a nahlym vpadem muj vnitrni monolog.
''Jo,uz jsem skoncila.'' Odpovedela jsem,aniz bych mu pohledla do tvare. Zavru skrin, zapnu zip u tasky a hodim si ji pres rameno. Az ted se odvazim ne nej podivat. Na jeho tvari neni patrny zadny pocit, oci se divaji do mych, ale jinak, nez jak to znam. Bez nehy, bez smichu, bez lasky... neosobne. Najednou se me srdce rozkrici: ''REKNI MU TO!! A ZMEN TAK TEN POHLED!!! Muzete byt rodina, nezahod tu sanci...''
Svedomi se se svym hlasem pridava:'' Rekni mu to, mel by to vedet, neni to fer vuci nemu!'' Bouri zanicene.
A tak driv, nez se dostane ke slovu rozum, mi prijdou ta slova na jazyk. ''Jsem tehotna,'' zbrkle vyhrknu.
Taaak, a uz je to venku, uz se dal nemusim trapit myslenkou, jestli mu to reknu nebo ne.
Zmatene a v soku name zira. Divam se mu do oci, ktere mi lepe nez jeho tvar prozradi, kde se jeho mysl prave toula.
''Je to moje?'' Zepta se zbytecne. Chapu jeho situaci a tak me jeho otazka ani neurazi ani nenastve. Oba vime, ze je jeho, jeho a moje, tak jen tise prikyvnu. Nahle se vzpamatuje a mrkne na hodinky. '' No, nic,ted to nevyresime, musim do prace. Promluvime si o tom pozdeji. Zavolam ti jo?'' Otoci se a uz sbiha schody po dvou. Ted za nim v soku ziram zase ja. V tu chvili se dostane ke slovu rozum a dokonci tak muj vnitrni monolog : ''Kdyz mu to reknes,zmeni se tim neco?'' A ja tu stojim,v nasi byvale loznici a vim, ze to vsechno, co se mezi nami dvema stalo, je minulost a nic na tom nezmeni ani ten fakt,ze jsem tehotna.
napsal/a: Onixka 21:18 Link
