Padlý anděl.
V nebi je překrásný obrovský palác, celý ze zlata, má vysoké zdobené věžičky a kulaté sloupy, ten palác podpírají huňaté obláčky mraků a on jako hausbót pluje vysoko nad obzorem. V tom paláci žijí andělé, jsou krásní, buclatí se zlatými kudrlinkami, přes bedra zlatá roucha a ze zad jim vyrůstají křídla s bílými prachovými pírky. V zimě jim pírka padají, když přejdou přes mraky promění se ve sněhové vločky a padnou k zemi, kde k nim přibudou další a další. Andělům vládne krásná žena, kůži jako smetanu, dlouhé zlaté vlasy a na sobě hedvábné šaty se zlatými výšivkami, její společnice, o trošku méně krásné, tkají každému žijícímu člověku hedvábnou niť osudu, vždy když život člověka končí udělají na konci uzel. Jen ti vyvolení, kterým udělají na konci uzle dva se promění v anděly, další pomocnice a palácovou stráž, jdou do nebeského paláce a žijí si rajským životem. Stanou se nesmrtelnými, ale ti kteří se dostanou až do paláce a podlehnou kráse nebeského drahokamu, kousek uštípnou nebo se dokonce pokusí ukrást celý drahokam, jsou zabiti a jejich duše zatraceny potom bloudí a nenajdou klid.
Do paláce jednou přišlo dítě, bylo krásnější než ostatní andělé a okamžitě se stalo miláčkem tkadlen osudu, vojáků v bronzových brněních i samotné Aurory, vládkyně nebe. Ostatní andílci mu záviděli, hrozně moc, byly na něho naštváni tak, že když andílek, jmenoval se Romel, spal kradli mu pírka a vytrhávali zlaté kudrlinky. Andílek byl nešťastný z toho, že ho ostatní nemají rádi a tak se jich zpěvavým hláskem, který hladil po duši, zeptal, co má dělat, aby ho měli ráda. Andílci dali hlavy dohromady a Marcus, nejstarší z nich, pronesl:,,Ukradni nám nebeský drahokam, přines alespoň kousek a budeš přijat.“ Romel kývl.
V noci, když všichni spali, celý nešťastný, vědom si krutého trestu, šel do křišťálového sálu, v prostřed stál onen drahokam, byl položen v měkkém obláčku, který se vznášel pod září lustru s nebeským svitem. Dolétl k němu, utřel slzu a klepající se ručkou uřízl nožíčkem kousek drahokamu, v tu chvíli se nebeský svit zbarvil do červena a začaly pískat píšťaly. Dovnitř v mžiku naběhlo palácové vojsko a chudáka Romela, držícího kousek té krásy v ruce, zatklo. Vojáci po sobě nevěřícně koukali, čekali by kohokoliv, ale Romel? To snad ne. Dovedli ho před zlatý trůn Aurory. Ta když spatřila plačícího Romela se překvapeně otočila ke své rádkyni.:,,Co se stalo?“rádkyně si otřela slzy:,,Romel chtěl ukrást kousek z vašeho drahokamu, veličenstvo.“ Aurora se podívala s velikým zklamáním na Romela. :,,Je to pravda?“ Romel pouze kývl. Aurora nevěřila, že by to udělal jen tak a kývla na stráž.,, Pusťte ho. A ty Romele, pojď ke mně.“ Romel přistoupil, vládkyně si ho posadila na klín. ,, Můžeš mi k tomu něco říci?“ Romel, ale pouze zavrtěl hlavou, chápal, že kdyby něco prozradil, vztahy by tím moc nevylepšil. Zklamaná Aurora ho tedy pohladila po vlasech a postavila na zem. ,,Odveďte ho. Zítra po západu slunce bude vykonán trest.“ Vojsko odvedlo andílka do žaláře.
Druhý den, večer, když slunce zapadlo a nebe se stalo oranžovým ho přivedli před trůn. Celé obyvatelstvo paláce stálo v místnosti, malý spiklenci se ironicky usmívali. Úderem desáté byly Romelovi sťaty křídla a malý hrdina padl. Jeho duše se vznesla a spadla z nebe. Aurora ronila slzy a tkadlenky udělaly na konci jeho nitě osudu uzel třetí, což znamenalo jedíné…