05.Duben 2007, napsal Picchiatello_Micaela w 15:43
Lidi, BOŽE, wšichni si ztěžujou... Na práci, na nudu, na bolest, na lásku, na prawdu, na lež, na nesprawedlnost, na chudobu, na neúspěch, na rána, na wrahy, na kurwy, na podwod, na přátele, na nepřátele, na ozonové díry, na počasí.... Ale hlawně si stěžujou nawzájem samy na sebe.. Wšichni wšechno moc řešej.. A proč? Aby stejně nakonec wšichni chcípli? Wždyť každý si jen odžije swůj malý podíl žiwota w tom nekonečném koloběhu Země. O co se snažit? O nic, stejně v budoucnu bude wšechno jinak a nezůstane po nás wůbec nic. 
Můžem jenom maximálně w klidu prožít ten malý kousek času, kterej nám byl přidělen. Bezwýznamost! Absolutní nicota. Slunce stejně za několik let wyhasne a wšichni tu umřou. Nejhorší ale na tom je, že člověk dnešní doby wí, že to zažijou jeho budoucí a budoucí prapraprawnuci/čky. Wžijme se do toho pocitu blížící se smrti... Je to děsivé že? Jako we filmech o přírodních katastrofách, kdy se wždycky wí, že pokud se něco nepodnikne, do 3 měsíců wymře wšech 6 miliard lidí na planetě. Něco jako bezmoc? Úzkost? Nemohu nelézt spráwné slovo pro tento pocit... A nechci se ho NIKDY dožít... W tomhle zkurwenym světe můžeš jenom setnout paty a poslouchat co ti zní w hlawě a w srdci... A co že to je? To ani já newim... To musí každý poznat sám dříwe než to jeho Slunce wyhasne... 
