Rozhovor s ž. Josefem Váňou

6.10.2007 22:02 | Osobnosti dostihového sportu

Kde a kdy jste se prvně dostal ke koním?
Narodil jsem se na vesnici jménem Slopné na Valašsku. Kolem našich oken vedla silnice a po ní chodili koně zapřaženi v potahu. Tenkrát bylo úplně normální, že zemědělské práce vykonávali koně, takže tam jsem viděl koně prvně. Ale vy si určitě ptáte, kdy jsem viděl prvně jezdeckého koně. Toho jsem měl možnost vidět asi v pěti, šesti letech. Jeden z těch koní, kteří tahali vozy, byla polotěžká kříženka Furiosa s nějakým těžším chladnokrevníkem a na tom tenkrát náš živočichář JZD jezdil. To byl první jezdecký kůň, kterého jsem viděl.

V roce 1985 jste běžel poprvé Velkou pardubickou, a to s koněm Paramonem. Jak na to vzpomínáte? Jak už na svůj první "velký" dostih a na Paramona?
Paramon byl kůň polokrevný. Když jsem po dlouhé pauze, asi po dvacetisedmi letech zase začal jezdit na koních, tak to byl jeden z tříletých koníků v nově začínajícím jezdeckém oddíle ve Světlé Hoře, na kterého se poprvé položilo sedlo. V začátcích s ním byly problémy. Pracoval jsem v tu dobu na lyžařských vlecích, takže jsem přes zimu neměl čas ke koním chodit. Když jsem se potom někdy v únoru přišel zase podívat na koně, Paramon byl v takovém stádiu, že se na něj nedalo sednout a vyloženě si začal dělat z lidí kolem sebe srandu. Byl svým způsobem nezvládnutelný kůň. Pustil jsem se do něj a do jara jsem ho, i když kolikrát "stříkala krev" z něho i ze mě, přemluvil k tomu, že jsem na něm byl schopný normálně jezdit.

Paramon byl můj takový první podnět k tomu, abych začal znovu uvažovat o svém ztraceném ideálu stát se dostihovým jezdcem a kvůli němu jsem si tenkrát udělal amatérský kurz a začal jezdit dostihy. Paramon běžel Velkou pardubickou až v sedmi nebo osmi letech, já už to dneska nevím přesně. V začátku jeho nezvladatelnost a nezkrotná chuť utíkat dopředu se postupem let zvládala čím dál tím víc a už v sedmi, osmi letech byl schopný se v dostihu nechat řídit. Už od malička byl perfektní skokan, tudíž měl předpoklady proto, aby Velkou pardubickou absolvoval. Já, i když jsem jel první Velkou pardubickou, "strašák Taxis" pro mě strašák nebyl, protože jsem Paramonovi věřil, že je tak dobrý kůň, že Taxis skočí jako každou jinou proutěnou překážku. I když byl polokrevný, v tu dobu byl schopný závodit s plnokrevníky.

A to, že byl druhý ve Velké pardubické… Spousty koní popadalo a mělo problémy v průběhu dostihu. Z Paramona jsem spadl na Hadím příkopě. A kdybych tenkrát tak dlouho nepřemýšlel o tom, jestli mám znovu nasednout, protože díky startérovi Jiřími Šindlerovi, který byl předseda amatérského sdružení dostihových jezdců, a který na mě zařval "Přece nejseš sračka", tak jsem přes bolest v kříži, jsem na něj vyskočil a Velkou jsem dokončil druhý. Jsem přesvědčen o tom, že kdybych tak dlouho nepřemýšlel, jestli naskočit nebo nenaskočit, tak jsem tu Velkou pardubickou vyhrál na poprvé.
Jaký kůň vám během života přirostl nejvíce k srdci?
To je otázka dost ošemetná… Když jsem začal koně dělat znovu ve Světlé Hoře, tak jsem svým způsobem hodně promlouval do tréninku dostihových koní. Měl jsem takovou nějakou vizi, že trenér nebo člověk, který s koňmi dělá, by se neměl upnout na jednoho, aby jednomu nadržoval a druhému nenadržoval. Začal jsem se tedy zaobírat takovým profesionálním způsobem výcviku koní. Já nemohu říct, který kůň mi nejvíce přirostl k srdci. Samozřejmě Železník, s kterým jsem vyhrál 4x Velkou, se nabízí, že by to mohl být on, ale není to pravda. Já jsem ho neměl rád pro jeho aristokratickou povahu. On byl takový drzý a rozverný kůň. Spousty lidí si ochočil a dělal si s nimi co chtěl. Já jsem naopak na něj musel být přísný, abych z něho tu panovačnost dostal. Takže já vám na tuto otázku nemohu odpovědět, kterého koně mám nejraději. Já je mám rád všechny a beru je takovým profesionálním měřítkem, že ti nehodní zaslouží potrestat a hodní pochválit. Ale nedělám mezi nimi rozdíly, kterého mám raději a méně rád.

Vzpomínáte často na Železníka?
Mám manželku pocházející ze Světlé hory a kluk tam často jezdil na prázdniny. Když člověk do tohoto kraje zajel, tak první co bylo, šel se podívat na Železníka. Bylo to takové, že to patřilo k životu. I já, když jsem tam přišel, tak jsem se na něj hned šel podívat. Dneska už je to skoro rok, co nežije. Odešel ve velmi vysokém věku - v osmadvaceti letech, tak pomaličku odchází i z mysli. Jsou i jiní koně. Samozřejmě, když začnu vyprávět, tak na Železníka vždy dojde řeč, ale v podstatě, abych se přiznal, v poslední době se mé myšlenky k němu se moc často nevracejí.

Jaký máte názor na ženy v dostizích?
Dlouhá léta jsem tvrdil, že to není sport pro ženy. Ale co se týče překážkového sportu, tak tato myšlenka přetrvává i v dnešní době. I když jsou v historii ženy, které Velkou pardubickou ukončily, dokonce se v ní i umístily. Například Martina Růžičková, Lata Brandisová, Lucie Baluchová…takže výjimka potvrzuje pravidlo. Stejně si myslím, že je to opravdu těžký sport. Jsou tam velké možnosti úrazu. A paní, které mají už třeba rodiny by to asi dělat neměly. Ale je spousta šikovných holek, co jezdí roviny, u nás obzvlášť. Těm to celkem jde a mají dobrou váhu, tak proč ne. Když chlapi nejsou, tak holt ty koně někdo jezdit musí.

Utrpěl jste během své dostihové kariéry spoustu zranění. Které bylo opravdu nejhorší?
Těžko říct. Ale asi zřejmě v Baden-Badenu, jak jsem byl nějaký krátký čas v klinické smrti a dostávání se z tohoto průšvihu. Ale taky mě už v životě potkala mozková mrtvice a myslím si, že to byl taky dost velký problém.

Jestli se jednou střetnete ve VP se svým synem, budete se ho jako soupeře bát víc než ostatních?
To určitě ne, protože mu nedám lepšího koně než sobě. Jde o to, jestli budu ještě příští nebo ten další rok schopný Velkou absolvovat, i když si myslím, že ano. V dnešní době jezdím koně v práci jako by se nechumelilo. Každý den sedím na dvou, třech, čtyřech, někdy i pěti koních v rychlých nebo skokových pracích, takže pokud si udržím fyzickou kondici a kluk se během roku až dvou bude schopný na start Velké postavit, tak ho holt porazím a hotovo.
A budete se vůbec bát o něj jako takového?
Já se o něj nebojím. Od té doby, co jsem ho posadil do prvních proutěných překážek, i když si hned bohužel v prvním dostihu zlomil nohu, tak to beru úplně z jiného hlediska. Pokud by se bál, tak ať na to neleze. A proč bych se měl bát já…
Chybí vám jako soupeř Peter Gehm?
Já už jsem s Peterem moc nejezdil. Samozřejmě ve Velké pardubické jsme se v posledních třech, čtyřech ročnících potkali. V zahraničí jsem přestal jezdit, takže už jsem se s Peterem moc nepotkával. Když jsem chtěl do Německa, začal mě stopovat. Kolikrát jsme se tedy v dostizích potkávali - tam kde jsem byl já, tam byl on a opačně, takže jsme si dost zavazeli. Ale já jsem ho vždycky bral jako soupeře bez nějaké záludnosti a on se ke mně choval taky tak. Dneska mi v dostizích nechybí. Musím říct, že se mi v těch posledních dostizích tak nelíbil, protože začal všechny dostihy, ať to byl ten nebo ten kůň, jezdit zepředu a už o taktice moc nepřemýšlel. Měl jsem na to svůj názor, který nebudu dál rozvíjet. Já už mu koně přestal dávat.
Bylo vaším snem si zkusit Velkou národní v anglickém Liverpoolu?
No samozřejmě, že byl. Ale ten sen už odcválal. Například pan Chaloupka měl tu možnost ve Slušovicích sehnat sponzory a do té Anglie si zajet. Když jsem se tam dostal, tak to bylo za moje peníze a neměl jsem tenkrát koně ani možnosti. I když je pravda, že Železník Velkou liverpoolskou po mém vítězství měl běžet. Ale nedostal se na start kvůli veterinárním problémům. A tak to bylo. Dnes, když jsem ještě před třemi lety měl možnost, tak měl jsem koně, kteří by tu liverpoolskou mohli běžet. Měl jsem kvalifikované Decent Fellow a Sankt Moritz, jelikož běhali v Anglii asi dva nebo tři dostihy s handicapem, který je beze sporu nutný pro Velkou liverpoolskou, aby kůň nemusel nosit základní váhu 76 kg. Díky nemoci šílených krav, se jeden ročník Velké Liverpoolské neběžel a rok na to, když jsem tam už koně přihlášené měl, tak bylo přihlášeno přes 120 koní. Tenkrát jsem ale nemohl čekat na poslední tři dny jestli ano nebo ne, tak jsme to vzdali. Myslím si, že dnes v mém věku se už na tu liverpoolskou nedostanu, ale věřím tomu, že můj žokej Pepa Bartoš nebo můj syn tu možnost budou mít, a že mě o tom alespoň povypráví, jaké to je, když si Čech může sednout na dobrého koně ve Velké Liverpoolské.
Máte nyní ve stáji nějakou velkou naději, s kterou se rád pochlubíte v příští VP?
Myslím si, že Decent Fellow ještě neřekl své poslední slovo, i když mu je tento rok deset let. Ale jak jsme viděli, Maskul byl schopný vyhrát Velkou pardubickou ve 12 letech a dokonce Železník se mnou ve 13 letech, takže Maskul může udělat ještě dost dobrý výsledek v příští Velké. Věřím, že můj Retriever, který tento rok nemohl běžet VP, i když byl na startovní listině a to kvůli jeho poslednímu zranění v závěrečné přípravě, je podle mě ještě lepší než Decent Fellow. Vyrůstá nám tu také dobrá naděje, která se jmenuje Juventus.

Sice nevyhrál ještě žádný velký dostih, ale byl druhý ve Waregemu v dosti zajímavé steeplechase a byl druhý v největším crossu, který se běhá v italském Meranu. Také byl druhý v ceně Labe, což je takový první krok pro dobrého koně vykročit do VP, jelikož už příští rok má sedm let, tak si myslím, že už dneska má natolik dobré skokové schopnosti, že tu VP může v příštím roce běžet. To znamená, že tam budu mít 3 dobré koně, kteří mohou promluvit do konečného pořadí VP. Samozřejmě pokud budou zdraví jak koně, tak lidé kolem nich. Těžko bych dnes některého z nich nadsazoval nad druhého, takže bych se bavil o trojici dobrých koní, kteří by tu VP příští rok mohli běžet.
Pomýšlíte na to, že se budete věnovat už jen trénování dostihových koní?
Já vám to řeknu takhle… Já nad tím přemýšlím každý rok, jestli to má cenu ještě si dělat jezdeckou licenci, ale já zkusím tu myšlenku s mým synem dotáhnout do konce. To znamená, že si ji budu muset dělat i příští rok. Pokud budu mít Retrievera, tak můžu jet VP s takovým koněm ještě dva, tři roky. Tedy za předpokladu, že kůň i já budeme zdraví, protože to je opravdu kůň, trenažér, na kterém by mohl jet VP i třeba například Ludva Rajman, který má 80let a sedí na koni každý den.