Vloženo: Pátek, 26 Září, 2008 - 20:36

Novinky · Překážky

Ani jeden z českých koní se dnes nedostal do cíle svého dostihu v italském Meranu. Stoprocentní naopak byli svěřenci domácího trenéra Favera pod žokejem Romanem. V Premio Pardubice (14000 Eur, 3300 m, pr.př) se vyhrál Pauo, když Piedmont v pozici sázkového favorita nedokončil, a poté v Lxiv Delle Nazioni-mem.M.Rocca (cross country 6000 m, 16000 eur) svého tréninkového kolegu napodobil do Velké pardubické hlášený Fatal Mac, když na trati skončily ambice favorizovaného Black Diamonda s Josefem Bartošem

Rozhovor s ž. Josefem Váňou

6.10.2007 22:02 | Osobnosti dostihového sportu

Kde a kdy jste se prvně dostal ke koním?
Narodil jsem se na vesnici jménem Slopné na Valašsku. Kolem našich oken vedla silnice a po ní chodili koně zapřaženi v potahu. Tenkrát bylo úplně normální, že zemědělské práce vykonávali koně, takže tam jsem viděl koně prvně. Ale vy si určitě ptáte, kdy jsem viděl prvně jezdeckého koně. Toho jsem měl možnost vidět asi v pěti, šesti letech. Jeden z těch koní, kteří tahali vozy, byla polotěžká kříženka Furiosa s nějakým těžším chladnokrevníkem a na tom tenkrát náš živočichář JZD jezdil. To byl první jezdecký kůň, kterého jsem viděl.

V roce 1985 jste běžel poprvé Velkou pardubickou, a to s koněm Paramonem. Jak na to vzpomínáte? Jak už na svůj první "velký" dostih a na Paramona?
Paramon byl kůň polokrevný. Když jsem po dlouhé pauze, asi po dvacetisedmi letech zase začal jezdit na koních, tak to byl jeden z tříletých koníků v nově začínajícím jezdeckém oddíle ve Světlé Hoře, na kterého se poprvé položilo sedlo. V začátcích s ním byly problémy. Pracoval jsem v tu dobu na lyžařských vlecích, takže jsem přes zimu neměl čas ke koním chodit. Když jsem se potom někdy v únoru přišel zase podívat na koně, Paramon byl v takovém stádiu, že se na něj nedalo sednout a vyloženě si začal dělat z lidí kolem sebe srandu. Byl svým způsobem nezvládnutelný kůň. Pustil jsem se do něj a do jara jsem ho, i když kolikrát "stříkala krev" z něho i ze mě, přemluvil k tomu, že jsem na něm byl schopný normálně jezdit.

Paramon byl můj takový první podnět k tomu, abych začal znovu uvažovat o svém ztraceném ideálu stát se dostihovým jezdcem a kvůli němu jsem si tenkrát udělal amatérský kurz a začal jezdit dostihy. Paramon běžel Velkou pardubickou až v sedmi nebo osmi letech, já už to dneska nevím přesně. V začátku jeho nezvladatelnost a nezkrotná chuť utíkat dopředu se postupem let zvládala čím dál tím víc a už v sedmi, osmi letech byl schopný se v dostihu nechat řídit. Už od malička byl perfektní skokan, tudíž měl předpoklady proto, aby Velkou pardubickou absolvoval. Já, i když jsem jel první Velkou pardubickou, "strašák Taxis" pro mě strašák nebyl, protože jsem Paramonovi věřil, že je tak dobrý kůň, že Taxis skočí jako každou jinou proutěnou překážku. I když byl polokrevný, v tu dobu byl schopný závodit s plnokrevníky.

A to, že byl druhý ve Velké pardubické… Spousty koní popadalo a mělo problémy v průběhu dostihu. Z Paramona jsem spadl na Hadím příkopě. A kdybych tenkrát tak dlouho nepřemýšlel o tom, jestli mám znovu nasednout, protože díky startérovi Jiřími Šindlerovi, který byl předseda amatérského sdružení dostihových jezdců, a který na mě zařval "Přece nejseš sračka", tak jsem přes bolest v kříži, jsem na něj vyskočil a Velkou jsem dokončil druhý. Jsem přesvědčen o tom, že kdybych tak dlouho nepřemýšlel, jestli naskočit nebo nenaskočit, tak jsem tu Velkou pardubickou vyhrál na poprvé.
Jaký kůň vám během života přirostl nejvíce k srdci?
To je otázka dost ošemetná… Když jsem začal koně dělat znovu ve Světlé Hoře, tak jsem svým způsobem hodně promlouval do tréninku dostihových koní. Měl jsem takovou nějakou vizi, že trenér nebo člověk, který s koňmi dělá, by se neměl upnout na jednoho, aby jednomu nadržoval a druhému nenadržoval. Začal jsem se tedy zaobírat takovým profesionálním způsobem výcviku koní. Já nemohu říct, který kůň mi nejvíce přirostl k srdci. Samozřejmě Železník, s kterým jsem vyhrál 4x Velkou, se nabízí, že by to mohl být on, ale není to pravda. Já jsem ho neměl rád pro jeho aristokratickou povahu. On byl takový drzý a rozverný kůň. Spousty lidí si ochočil a dělal si s nimi co chtěl. Já jsem naopak na něj musel být přísný, abych z něho tu panovačnost dostal. Takže já vám na tuto otázku nemohu odpovědět, kterého koně mám nejraději. Já je mám rád všechny a beru je takovým profesionálním měřítkem, že ti nehodní zaslouží potrestat a hodní pochválit. Ale nedělám mezi nimi rozdíly, kterého mám raději a méně rád.

Vzpomínáte často na Železníka?
Mám manželku pocházející ze Světlé hory a kluk tam často jezdil na prázdniny. Když člověk do tohoto kraje zajel, tak první co bylo, šel se podívat na Železníka. Bylo to takové, že to patřilo k životu. I já, když jsem tam přišel, tak jsem se na něj hned šel podívat. Dneska už je to skoro rok, co nežije. Odešel ve velmi vysokém věku - v osmadvaceti letech, tak pomaličku odchází i z mysli. Jsou i jiní koně. Samozřejmě, když začnu vyprávět, tak na Železníka vždy dojde řeč, ale v podstatě, abych se přiznal, v poslední době se mé myšlenky k němu se moc často nevracejí.

Jaký máte názor na ženy v dostizích?
Dlouhá léta jsem tvrdil, že to není sport pro ženy. Ale co se týče překážkového sportu, tak tato myšlenka přetrvává i v dnešní době. I když jsou v historii ženy, které Velkou pardubickou ukončily, dokonce se v ní i umístily. Například Martina Růžičková, Lata Brandisová, Lucie Baluchová…takže výjimka potvrzuje pravidlo. Stejně si myslím, že je to opravdu těžký sport. Jsou tam velké možnosti úrazu. A paní, které mají už třeba rodiny by to asi dělat neměly. Ale je spousta šikovných holek, co jezdí roviny, u nás obzvlášť. Těm to celkem jde a mají dobrou váhu, tak proč ne. Když chlapi nejsou, tak holt ty koně někdo jezdit musí.

Utrpěl jste během své dostihové kariéry spoustu zranění. Které bylo opravdu nejhorší?
Těžko říct. Ale asi zřejmě v Baden-Badenu, jak jsem byl nějaký krátký čas v klinické smrti a dostávání se z tohoto průšvihu. Ale taky mě už v životě potkala mozková mrtvice a myslím si, že to byl taky dost velký problém.

Jestli se jednou střetnete ve VP se svým synem, budete se ho jako soupeře bát víc než ostatních?
To určitě ne, protože mu nedám lepšího koně než sobě. Jde o to, jestli budu ještě příští nebo ten další rok schopný Velkou absolvovat, i když si myslím, že ano. V dnešní době jezdím koně v práci jako by se nechumelilo. Každý den sedím na dvou, třech, čtyřech, někdy i pěti koních v rychlých nebo skokových pracích, takže pokud si udržím fyzickou kondici a kluk se během roku až dvou bude schopný na start Velké postavit, tak ho holt porazím a hotovo.
A budete se vůbec bát o něj jako takového?
Já se o něj nebojím. Od té doby, co jsem ho posadil do prvních proutěných překážek, i když si hned bohužel v prvním dostihu zlomil nohu, tak to beru úplně z jiného hlediska. Pokud by se bál, tak ať na to neleze. A proč bych se měl bát já…
Chybí vám jako soupeř Peter Gehm?
Já už jsem s Peterem moc nejezdil. Samozřejmě ve Velké pardubické jsme se v posledních třech, čtyřech ročnících potkali. V zahraničí jsem přestal jezdit, takže už jsem se s Peterem moc nepotkával. Když jsem chtěl do Německa, začal mě stopovat. Kolikrát jsme se tedy v dostizích potkávali - tam kde jsem byl já, tam byl on a opačně, takže jsme si dost zavazeli. Ale já jsem ho vždycky bral jako soupeře bez nějaké záludnosti a on se ke mně choval taky tak. Dneska mi v dostizích nechybí. Musím říct, že se mi v těch posledních dostizích tak nelíbil, protože začal všechny dostihy, ať to byl ten nebo ten kůň, jezdit zepředu a už o taktice moc nepřemýšlel. Měl jsem na to svůj názor, který nebudu dál rozvíjet. Já už mu koně přestal dávat.
Bylo vaším snem si zkusit Velkou národní v anglickém Liverpoolu?
No samozřejmě, že byl. Ale ten sen už odcválal. Například pan Chaloupka měl tu možnost ve Slušovicích sehnat sponzory a do té Anglie si zajet. Když jsem se tam dostal, tak to bylo za moje peníze a neměl jsem tenkrát koně ani možnosti. I když je pravda, že Železník Velkou liverpoolskou po mém vítězství měl běžet. Ale nedostal se na start kvůli veterinárním problémům. A tak to bylo. Dnes, když jsem ještě před třemi lety měl možnost, tak měl jsem koně, kteří by tu liverpoolskou mohli běžet. Měl jsem kvalifikované Decent Fellow a Sankt Moritz, jelikož běhali v Anglii asi dva nebo tři dostihy s handicapem, který je beze sporu nutný pro Velkou liverpoolskou, aby kůň nemusel nosit základní váhu 76 kg. Díky nemoci šílených krav, se jeden ročník Velké Liverpoolské neběžel a rok na to, když jsem tam už koně přihlášené měl, tak bylo přihlášeno přes 120 koní. Tenkrát jsem ale nemohl čekat na poslední tři dny jestli ano nebo ne, tak jsme to vzdali. Myslím si, že dnes v mém věku se už na tu liverpoolskou nedostanu, ale věřím tomu, že můj žokej Pepa Bartoš nebo můj syn tu možnost budou mít, a že mě o tom alespoň povypráví, jaké to je, když si Čech může sednout na dobrého koně ve Velké Liverpoolské.
Máte nyní ve stáji nějakou velkou naději, s kterou se rád pochlubíte v příští VP?
Myslím si, že Decent Fellow ještě neřekl své poslední slovo, i když mu je tento rok deset let. Ale jak jsme viděli, Maskul byl schopný vyhrát Velkou pardubickou ve 12 letech a dokonce Železník se mnou ve 13 letech, takže Maskul může udělat ještě dost dobrý výsledek v příští Velké. Věřím, že můj Retriever, který tento rok nemohl běžet VP, i když byl na startovní listině a to kvůli jeho poslednímu zranění v závěrečné přípravě, je podle mě ještě lepší než Decent Fellow. Vyrůstá nám tu také dobrá naděje, která se jmenuje Juventus.

Sice nevyhrál ještě žádný velký dostih, ale byl druhý ve Waregemu v dosti zajímavé steeplechase a byl druhý v největším crossu, který se běhá v italském Meranu. Také byl druhý v ceně Labe, což je takový první krok pro dobrého koně vykročit do VP, jelikož už příští rok má sedm let, tak si myslím, že už dneska má natolik dobré skokové schopnosti, že tu VP může v příštím roce běžet. To znamená, že tam budu mít 3 dobré koně, kteří mohou promluvit do konečného pořadí VP. Samozřejmě pokud budou zdraví jak koně, tak lidé kolem nich. Těžko bych dnes některého z nich nadsazoval nad druhého, takže bych se bavil o trojici dobrých koní, kteří by tu VP příští rok mohli běžet.
Pomýšlíte na to, že se budete věnovat už jen trénování dostihových koní?
Já vám to řeknu takhle… Já nad tím přemýšlím každý rok, jestli to má cenu ještě si dělat jezdeckou licenci, ale já zkusím tu myšlenku s mým synem dotáhnout do konce. To znamená, že si ji budu muset dělat i příští rok. Pokud budu mít Retrievera, tak můžu jet VP s takovým koněm ještě dva, tři roky. Tedy za předpokladu, že kůň i já budeme zdraví, protože to je opravdu kůň, trenažér, na kterém by mohl jet VP i třeba například Ludva Rajman, který má 80let a sedí na koni každý den.

žokej Josef Bartoš

17.1.2008 22:20 | Osobnosti dostihového sportu

Světlo tohoto světa spatřil 19. února kolem 20:15 v České Lípě.

Od malička zkoušel různé sporty jako cyklotrial, tenis, fotbal, atd., ale nic ho nenadchlo tak, jako koně. Vyrůstal v dostihové rodině, takže mu asi nic jiného nezbylo. Od 9 let jezdí na dostihových koních. Začínal u svého otce, nejdříve v jižních Čechách v Hluboké nad Vltavou. Jako amatér a žák často jezdil pro trenéra Ing. Karla Dvořáka, chvíli také působil u trenéra Miroslava Kašpara a absolvoval několik zimních "stáží" v zahraničí - v Německu to bylo u trenérů Theilkuhla, Seilera a Hirschbergera a ve Francii u trenéra Jacka Barbea.

Hned po vyučení nastoupil u trenérů Františka a Romana Vítků a později se stěhoval do nového tréninkového střediska ve Zhoři u Jihlavy do stáje Pegas Znojmo. Po roce zkusil štěstí v Německu u trenéra Pavla Vovčenka, ale bohužel se nezdařilo a vrátil se domů, kde půl roku působil u trenéra Filipa Neuberga. V prosinci roku 2004 přišla nabídka, která se neodmítá, od trenéra Josefa Váni a zde po dvou skvělých sezónách stále pracuje. Takže bydlí v Mlýncích u Chyše na Karlovarsku, kde žiji se svou snoubenkou Luckou, s kterou mají syna Pepíčka.

největší úspěchy

1990-1995	jezdil dostihy poníků, nasbíral 35 vítězství
1996	začátek dostihové kariéry, hned první start 1. 5. v Lysé nad Labem vyhrál
1997	šampión jezdců amatérů
1998	šampión jezdců žáků
1999	první vítězství v dostihu I. kategorie s běloušem Yokomem maturitní zkouška na obchodní akademii v Mladé Boleslavi a také závěrečné zkoušky v SOUz Velká Chuchle
2000	klasické vítězství v Jarní ceně klisen s klisnou Havana Cuba
2001	vítězství v Memoriálu kpt. Poplera s koněm Iraklion titul žokej na rovinách
2002	vítězství v kvalifikaci na Velkou pardubickou s běloušem Sordem
2003	4. vítězství s klisnou Catoffle (Jarní cena klisen, Oaks, Cena Arvy, Cena hřebčína Napajedla vítězství v rakouském St.Legeru s koněm Darad vítězství v Ceně zimního favorita s Pokerfoxem
2004	vítězství v Ceně zimní královny s klisnou Sara v Memoriálu kpt. Poplera s Iraklionem v Ceně Paramo s Tycjanem
2005	nástup k trenérovi Josefu Váňovi do Chýše na Karlovarsku titul žokej na překážkách vítězství ve Velké Mostecké st.ch. S koněm Manou vítězství v dostihu Gr-III v Meranu s Bejrutem 2.místo ve Velké pardubické s Decent Fellowem
2006	3 grupová vítězství ( Gr-III Vernar, Gr- II Vernar, Gr-I Piedmont) hat-trick při Velké pardubické - Cena Vltavy - Jack de Traou Land Cena Labe - Sixteen VELKÁ PARDUBICKÁ - DECENT FELLOW narození syna Josefa 5. 11. 2006
2007	1 grupové vítězství (Gr-III Plinsky) Listed vítězství ve francouzském Nancy (My Star Lora) Listed vítězství v Meranu (Paracchini) 2 vítězství v kvalifikaci na VP (Decent Fellow, Sixteen)

žokej Josef Váňa - v heslech

6.10.2007 21:51 | Osobnosti dostihového sportu

datum a místo narození: 20.října 1952, Zlín

původ: rolnicko-dělnický, děda Josef Váňa byl rolník, otec Josef Váňa instalatér

dětství prožil: Slopné, okres Zlín, nejmilejší zábavy - jízda (na prasatech, kozách, kravách, koních) a fotbal

učební obor, studium, kvalifikace: chovatel a ošetřovatel koní, absolvent střední průmyslové školy automobilové v Bruntále (večerní studium 1976 - 81), trenér dostihových koní

zaměstnání (chronologicky): chovatel a ošetřovatel koní v Tlumačově, pomocný dělník na stavbě televizního vysílače na Pradědu, strojník lyžařského vleku a později vedoucí lyžařského střediska tamtéž, žokej v Německu, žokej v Tuzemsku, trenér koní, podnikatel, majitel firmy Jovan (sídlí v Bohuslavi u Karlových Varů)

stav: podruhé ženatý, nynější manželka Pavla, rozená Tesařová (1968), je trenérkou koní; lepší ženskou prý v životě nemohl potkat

potomci: Jiří Váňa (1974), Martin Váňa (1988), Josef Váňa (1991); nejmladší z Váňů je, zdá se, nejvíc po tátovi první dostih, první vítězství: 1.září 1979 ve Vizovocích, 30. září 1979 v Boskovicích v sedle Kaliny (podle záznamů v kronice stáje Státního statku Světlá Hora)

největší dostihové úspěchy: vítězství ve Velké pardubické steeplechase 1987, 1988, 1989, 1991 (vždy v sedle Železníka), 1997 v sedle Vronského

ostatní sportovní úspěchy: mezinárodní závody Horské služby, člen vítězné hlídky HS Pradědu v Krkonoších 1976 a ve Vysokých Tatrách 1978, vítěz obřího slalomu ve Vysokých Tatrách 1978 (porazil účastníka SP, Poláka Gasienicu): starty v Jizerské padesátce (např. v r. 1978 čas 4:01,38 hod) a Jesenické sedmdesátce

zranění: zlomenina pánve, zlomená všechna žebra, zlomenina dvou obratlů, pět fraktur levé a tři fraktury pravé klíční kosti, roztříštěné pravé rameno, fraktury zápěstí na obou rukách, zlomenina levé nohy nad kotníkem, a roztříštěná patní kost, zlomená čelist, pět otřesů mozku

hobby:plavání a tenis, chovatelství holubů a králíků

nejoblíbenější jídlo: kuře kung-pao, pečená nadívaná holoubata, šopský salát

obvyklá rodinná dovolená: dosud žádná nebyla, ale slíbil, že až pošesté vyhraje Velkou pardubickou, všichni poletí na Tenerife

Policisté našli ve dvanáctém patře domu rozkládajícího se koně

Zvětšit obrázek

Nikdo netuší, kdo mohl koně do domu zavést a zaklínit ho do šachty. Ilustrační foto. foto: Dana Kysučanová, Novinky

Svým očím nevěřili přivolaní srbští policisté, když začali zjišťovat původ podivného zápachu v činžovním bloku. Muži zákona našli ve dvanáctém patře koně zaklíněného do ventilační šachty. Obyvatelé věžáku v Prokuplji na jihu Srbska zavolali policii. Když policisté dorazili, nařídili evakuaci celé budovy.

23. 9. 2008 19:14 - PROKUPLJE

Jak uvádí server Ananova, zápach byl prý tak hrozný, že se báli, aby nebyl jedovatý. "Pach to byl naprosto příšerný. Neměli jsme ponětí, odkud pochází, takže jsme nechtěli riskovat," řekl tamější policejní mluvčí k bizarní kauze.

"Dokonce jsme museli povolat speciální jednotku, která je vybavená na zacházení s nebezpečnými chemikáliemi. Její pracovníci nakonec určili, že zápach pochází z ventilační šachty, a našli původce pachu, rozkládajícího se koně," pokračoval mluvčí.

"Nedovedu si ani představit, jak se někomu mohlo podařit vytáhnout do dvanáctého patra tělo koně a proč ho někdo cpal do větrací šachty," dodal k neuvěřitelnému případu policejní mluvčí.

Phar Lap. Kůň, co málem vyvolal válku

 

Nejrychlejší kůň světa. A zároveň první, na něhož byl spáchán atentát.

30. července 2008

Slavný Phar Lap je jedním z nejslavnějších dostihových koní, co kdy běhali. Původně outsider za 336 dolarů, nakonec nejrychlejší kůň světa. Zároveň také první kůň, na něhož byl spáchán atentát. Závodil jen 4 sezóny, pak za záhadných okolností zemřel.

 

Narodil se v roce 1926 na Novém Zélandu, dostal jméno Phar Lap, což v překladu znamená Blesk. Ve dvou letech byl kostnatý a přerostlý, na hlavě mu rostly ošklivé bradavice, o 10 cm převyšoval ostatní a zatímco jiní v jeho věku vážili 450 kg, on měl rovných 6 metráků. Jeho jméno se k němu moc nehodilo.

 

Nikdo ho nechtěl, přestože stál v přepočtu jen 336 dolarů. Nakonec ho koupil australský trenér Tarry Telford, který věřil v jeho dobrý rodokmen.

 

Říkali mu Louda

Možná si pamatujete scénu z filmu Phar Lap, jak koně po příjezdu lodi z Nového Zélandu do Austrálie sundával obří jeřáb na pobřeží. Kůň vypadal nevábně, byl unavený, Tarrymu Telfordovi se kde kdo vysmíval, co to přivezl.

 

Dokonce ani majitel koně, pro kterého Telford hříbě koupil, do Phar Lapa nevkládal žádné naděje. Na dráze to bylo ještě horší, obří kůň běhal tak pomalu, že se mu začalo říkat Louda.

 

Telford však ve svou šťastnou ruku i v koně věřil, a tak se s jeho majitelem domluvil, že si půlku odkoupí, na splátky, na víc neměl. O Phar Lapa se začal starat ošetřovatel a později slavný dostihový trenér Tom Woodcock.

 

Tom si koně zamiloval a tahle náklonnost byla oboustranná. Už nebyli jeden bez druhého až do záhadné Phar Lapovy smrti o čtyři roky později.

Phar Lap v akci

 

Tvrdý trénink v dunách

Když začal v roce 1929 jako dvouletý Phar Lap závodit, bylo to zoufalství. Byl líný, pomalý, špatně stavěný. Tarry Telford ho tedy odvedl do písečných dun a tam ho začal pořádně prohánět, aby z něj tu lenost vyběhal.

 

Tom, který ho jezdil, ho zase učil tomu, jaké to je vyhrávat. Na dráze se prostě při tréninku domluvil s ostatními, že Phar Lapa nechají vyhrát. Možná zabralo oboje, možná kůň prostě jen vyzrál, možná to bylo jeho obrovským srdcem. Ale za rok tenhle kůň začal vyhrávat, co se jen dalo.

 

Do roku 1932 startoval celkem jednapadesátkrát a z toho sedmatřicetkrát zvítězil. Stal se symbolem, nadějí pro všechny, kteří byli unavení a sužovaní ekonomickou krizí, která postihla většinu světa. Najednou tu byl kůň, legenda, na kterou mohli být Australané hrdí.

Říkali mu „náš Phar Lap“.

 

Atentát na Phar Lapa

Phar Lap vyhrával, co mohl, vypuklo sázkové šílenství, všichni si chtěli vydělat jisté peníze. Došlo to tak daleko, že poprvé v historii bookmakeři odmítli na nějakého koně vypisovat kurz.

 

Navíc s Phar Lapem se do startovacích boxů nechtěl nikdo postavit, bylo jasné, kdo vyhraje. Ryzák s velkým srdcem. A tak začal dostávat neuvěřitelnou zátěž, aby byl pomalejší. Nesl i 69 kg, tolik ještě žádný kůň jeho věku nenesl. Přes to vyhrával dál.

 

Začal být na obtíž, 1. listopadu 1930 po něm vystřelil najatý atentátník, naštěstí se netrefil, ale pak následovaly výhrůžné dopisy, telefonáty. Phar Lap už potřeboval ochranku a šlo mu dennodenně o život.

 

Cesta do Ameriky a záhadná smrt

Možná i proto, aby byl v bezpečí, odjel Phar Lap v lednu roku 1932 závodit do USA. Hned v prvním dostihu si těžce poranil kopyto, ale i se zkrvavenou nohou zvítězil, navíc v novém traťovém rekordu. Phar Lap pokořil i Ameriku. I Američané se do něj zamilovali a předpovídali mu velkou budoucnost.

 

Nikdo si nejspíš nepředstavil ani v nejhorší noční můře, že to byl jeho poslední životní závod. Za pár dní ho našel Tom Woodcock v boxu v obrovských bolestech. I přes snahu lékařů Phar Lap zahynul. Dodnes nikdo neví, proč.

 

Phar Lapovo srdce / foto: Muzeum Melbourne

Zpráva o jeho smrti obletěla svět, někteří přitom dokonce chtěli po australské vládě, aby Spojeným státům vyhlásila válku, jejich miláček zemřel na americké půdě a jeho smrt určitě nebyla náhoda. Možná byl otráven arzénem, ale pitva to neprokázala.

 

Obří šestikilové srdce

Jeho tělo bylo převezeno do Austrálie, vypreparováno a stojí v muzeu v Melbourne. Při pitvě se zjistilo, že jeho srdce vážilo neuvěřitelných 6,3 kg, tedy skoro dvojnásobek váhy srdce průměrného plnokrevníka.

 

Jenže Phar Lap průměrný nebyl a své obrovské srdce rozdal na dostihové dráze.

 

 

S R D E Č N É   B L A H O P Ř Á N Í

 

 

          Na dortu už hoří svíčky

  

   a láhev sektu cinkne o skleničky…

       

                 Narozeniny…

 

            Je to prima důvod k přání,

 

zdraví, štěstí a úsměv a všeho na rozdání,

 

   dnům mír, jen žádný strach a zmatky

 

             na to je život vážně krátký,

 

          duši svobodu, snům světla hvězd,

 

       a roky, co přijdou, s humorem nést

 

                     ze srdce přeje…

    

 

       

Železník, kůň století za babku

 

Stejně jako Korok nebo třeba Phar Lap, i Železník byl původně outsider, ale nakonec se prosadil a dostal na úplnou špičkou. Ne náhodou se mu říká kůň století. Jako první kůň v historii vyhrál čtyřikrát Velkou pardubickou.

28. července 2008

V 80. letech chtělo tehdejší Československo oživit náš chov, a tak se dvěma sty tisíci rublů vyrazili odborníci nakupovat chovné klisny do tehdejšího Sovětského svazu.

 

Klisny nakoupili, ale dvě tisícovky rublů jim v peněženkách zbyly, vracet je ministerstvu zemědělství byla škoda, tak za ně koupili ošklivou kobylu jménem Želatina. Ta pak byla připuštěna jedním úspěšným východoněmeckým plemeníkem.

 

Železníka prodali za mrkev

Roku 1978 Želatina porodila maličké hříbátko, které dostalo jméno Železník. Nikdo o něj moc nejevil zájem, nakonec ho prodali za mrkev.

 

Tak na to alespoň v regionálním měsíčníku Rozhled vzpomínal chovatel Michael Duruttya: “Koupil ho nějaký pán z Mikulova, bylo to tak malé hříbě, že jsme se nakonec domluvili, že ho prodáme za zeleninu, kterou na Mikulovsku pěstovali. Tehdy nám přivezli asi pět vagonů mrkve. Byli jsme rádi, že jsme se ho zbavili.“

 

V jednom roce Železník začal běhat dostihy. Úspěch veškerý žádný. Ve dvou letech nezávodil, o rok později už zase ano, jenže zase nic.

 

Ve čtyřech letech si zranil nohu a uvažovalo se o tom, že půjde na jatka. Nakonec ho ale vyléčili a za 90 tisíc korun prodali Státnímu statku Světlá Hora. Tam se koník začal pořádně hýbat, běhal po kopcích a získal kondičku.

Velká pardubická 1991

 

První vítězství v dostizích

A pak to přišlo. V sezóně 1983 začal vyhrávat. Přitom na něj jako na outsidera byly vypisovány ohromné kurzy, třeba i 320:10.

 

Jenže jak se Železník měnil z outsidera v šampióna, měnily se i zmiňované kurzy. O rok později už patřil k elitě československých steeplerů a málokdo ho dokázal porazit. Protože dovršil povinný věk šesti let, mohl zkusit běžet Velkou pardubickou.  

 

V roce 1985 a 1986 běžel Velkou, tehdy ještě neměl v sedle žokeje Váňu, ale amatérského jezdce Antonína Nováka. S Železníkem si nepadli do oka, kůň pod tímto jezdcem odmítal skákat. Novák byl dokonce potrestán za pomalé tempo a nedostatečnou podporu koně v dostihu. Až když se se  Železníkem dal dohromady Váňa, probudil se v něm šampión.

 

Váňa a Železník si sedli

Hned při prvním společném startu na Velké pardubické v roce 1987 vyhráli, a to dokonce v novém traťovém rekordu pod 10 minut. V roce 1988 a 1989 vyhráli znovu. Těmito třemi vítězstvími Železník dohnal slavného Koroka.

 

Byla z něj celebrita, když si ho někdo přijel nafotit nebo natočit, pózoval prý lépe než kdejaká modelka. Trať Velké pardubické znal tak dobře, že přesně věděl, kde má jak skočit a kde to může tzv.“ošulit“.

 

Po pádu znovu do sedla

V roce 1990 na jubilejní 100. pardubické se Železník srazil s jiným koněm a závod nedokončil. Když se pak Váňa v jeho sedle postavil na start 101. „Velké“ v roce 1991, doufal, že tentokrát se nic podobného nestane. Jenže na Poplerově skoku upadl jezdec, který skákal před nimi, a Železník i s Váňou spadli taky.

 

Váňa nezazmatkoval, znovu na Železníka vyskočil a uháněl dál. Dohonili ostatní a po fantastické stíhací jízdě vyhráli. Tak se zrodil kůň století, kterého dodnes žádný jiný nepřekonal. Dokázal, že si své jméno zaslouží, že je to opravdu kůň jako ze železa.

 

Za svou kariéru absolvoval 58 dostihů, 30 z nich vyhrál. Vydělal skoro dva milióny korun, což byly na tu dobu ohromné peníze.

 

Na Velké pardubické naposledy startoval v roce 1992, ale tehdy na dráhu vběhli demonstrující ochránci zvířat a způsobili kolizi mnoha koní, mezi jinými i Železníka. Jezdec z něj spadl, ale nová pravidla už mu nedovolovala znovu nasednout a pokračovat v dostihu.

 

Želda alias Tygr byl aristokrat

Železník si později na vyjížďce zlomil nohu a už nemohl závodit. Protože to byl valach, tedy vykastrovaný hřebec, nemohl být na chov, ale tak slavnému koni samozřejmě lidé dopřáli krásné roky života a pak spokojený důchod.

 

Říkali mu Želda nebo Tygr. Tygr jednak proto, že se rval o každé vítězství, ale i proto, že měl v horní řadě zubů dva navíc, trochu mu vyčuhovaly z huby, takže Železník občas připomínal šavlozubého tygra. Byl to aristokrat, na nové lidi si těžko zvykal, sice si od nich vzal třeba kostku cukru ze zdvořilosti, ale vzápětí ji prý hned vyplivl.

 

Na začátku to byl líný kůň

Váňa o Železníkovi řekl, že začátky s ním vůbec nebyly jednoduché: "Než se dopracoval k profesionalitě, byl Železník línej a ze začátku hrozně těžkej kůň. Také jsem nepatřil mezi jeho oblíbence, protože musel poslouchat."

 

Ale jedním dechem ho také bránil. "Takový kůň se narodí jednou za sto let. Úžasná osobnost. Ve středu trénoval s dětmi na jízdárně půlmetrový skok a v neděli skočil brilantně Taxis," řekl Váňa a s úsměvem dodal: "Když mu ve čtyřiadvaceti poprvé odešly šlachy, bylo to proto, že ve výběhu honil kobyly."

 

Podzim svého života si tenhle skvělý kůň užíval na pastvinách doma ve Světlé Hoře nedaleko Bruntálu. Zemřel před čtyřmi lety v úctyhodném věku 26 let. V přepočtu na lidský věk se tedy dožil více než stovky.

 

Jeho čtyřnásobné vítězství v nejtěžším překážkovém závodu kontinentu dosud žádný jiný kůň nepřekonal.

 

Slavný Korok, víc než jen kůň

Toho koně koupili za seno, slámu a pár korun. Byl to pajda, kterému nikdo nevěřil. Jen jeho ošetřovatel. Kůň se mu odměnil a slavnými se stali oba. Kůň se jmenoval Korok a ošetřovatel Václav Chaloupka. 26. července 2008 Psal se rok 1964, slovenský hřebčín v Motěšících na tom byl bledě, neměl peníze, docházelo mu dokonce i krmení pro koně. Navíc řadu koní zachvátil střevní katar. Hřebčín začal nemocné koně pomalu rozprodávat. Chovatelé ze státního statku v Židlochovicích u Brna jim dovezli náhradní seno a slámu a za babku si tu koupili dva nemocné anglické plnokrevníky.

 

 

Zůstal ten horší

Rezaví polobratři Kamoš a Korok byli ještě hříbata. Dohromady stáli 20 000 korun. Nevypadali dobře, noví majitelé se o ně museli dlouho a velice pečlivě starat, piplat je, dávat jim potřebné léky. Možná to nevypadalo jako kup století, ale Korok jim měl v budoucnu všechnu tu námahu a vynaložené peníze mnohonásobně vrátit.

 

 

Když byly hřebcům tři roky, už byli zdraví a vyrazili na závodní dráhu. Bok po boku ale stanuli v jediném dostihu, Kamoš tehdy Koroka předběhl a zvítězil. Jeho slibná kariéra ale nestačila ani pořádně začít, Kamoš onemocněl a zemřel na rozpad ledvin. Chovatelům ze dvou hřebců zůstal jeden, ne ten, který vyhrál dostih, ale ten druhý. Ten horší.

 

 

 

Korok a Václav Chaloupka

 

K tomu měl ještě i vrozenou vadu. Měl od narození kratší pravou přední a navíc ji měl křivou, vytočenou do strany. Korokova budoucnost vypadala téměř beznadějně. Ale jeho mladičký ošetřovatel Václav Chaloupka si vydupal, že s ním bude pracovat dál. Cítil z Koroka sílu, chuť do práce, bojovnost. Měl tedy ukázat, co s koníkem dovede.

 

 

Měl přezdívku „profesor“

Korok tréninky miloval, píše Zdeněk Mahler v knize Slavní koně. Pracoval rád, a i když si občas na svou postiženou nohu dával větší pozor, nijak výrazně ho to neomezovalo.

 

 

Chaloupka s ním zkusil i skákat. Korok sice skákal divně a úplně jinak než ostatní, protože si při doskoku dával zadek pod sebe a dopadal jakoby na všechny čtyři, aby si chránil svou pravou přední, ale nijak to nevadilo. Skákal dobře.

 

 

Když po letech Chaloupka na Korokovy začátky vzpomínal, bylo jasné, že tenhle hřebec byl odjakživa jiný než ostatní. Byl gentleman, říkal.

 

 

Třeba jednou s Chaloupkou zapadli hluboko do sněhu, jezdci pod koněm uvízla noha, kdyby se Korok chtěl v tu chvíli zvednout, možná by tu nohu Chaloupkovi i zlomil. Ale Korok počkal, až se jeho jezdec z pod něj vymaní, teprve pak se v klidu zvedl.

 

 

Takových zážitků spolu tihle dva zažili celou řadu. Chaloupka mu proto začal říkat „profesor“.

 

 

Mladík a nemocný kůň na Velké pardubické

 

 

Když je v roce 1969 přihlásili na Velkou pardubickou, nikdo jim nedával velké šance. Chaloupka takový závod ještě neběžel, bylo mu 21 a teprve se rozkoukával. Korokovi bylo sedm, což je dobrý věk na takový závod, ale pajdavý kůň s viditelně křivou nohou? Kdepak, bez šance…

 

 

 

Korok s Chaloupkou na trati

 

Jenže být outsider má taky své výhody, člověk od nich nic nečeká, je rád, že se vůbec dostali až na start takového závodu. Chaloupka byl klidný a jediné, na čem mu záleželo, bylo, aby se nezranili. Čekalo je skoro 7 kilometrů a celá řada nepříjemných překážek v čele s obřím Taxisem, kde koně letí vzduchem minimálně 8 metrů.

 

 

Když se přes něj Korok bez problému přenesl, v Chaloupkovi svitla naděje na umístění. Nechal to na „profesorovi“, ten chtěl běžet a hodně rychle. Postupně nechal všechny koně za sebou a stal se překvapivým vítězem. Kůň s křivou nohou s mladíčkem v sedle, to bylo něco do palcových titulků.

 

 

Pajda dokázal, že je nejlepší

 

V roce 1971 startovali ve „Velké“ znovu. Pajdavý kůň a mladík v jeho sedle měli dokázat, jestli to minule nebyla jen náhoda. Po jejich boku startovala velká jména, vlastně mnozí slavní koně ze hry Dostihy a sázky: Neklan, Lukava, Kostrava či Metál.

 

 

Korok je všechny předběhl. Znovu zvítězil a dokázal tak, že na to prostě má i s křivou, pajdající nohou. Když pak v roce 1972 s Chaloupkou v sedle vyhrál zas, stal se tak vůbec prvním českým koněm, kterému se podařilo vyhrát Velkou pardubickou steeplechase hned třikrát. Poté závodění nechal.

 

 

Během své osmileté kariéry startoval 37x, z toho 25x zvítězil. Když ho chovatelé ze státního statku kdysi za slámu, seno a deset tisíc kupovali, určitě je nenapadlo, že jim tenhle pajdavý kůň nakonec vyběhá tři čtvrtě miliónu.

 

 

Smutný konec, byl utracen

 

Na Koroka se jezdili dívat lidi s celé republiky. On sice už nezávodil, ale jeho krev žila úspěšně na dostihových drahách dál v jeho potomcích - Vekorovi, Mercatorovi, Drakovi a dalších.

 

 

Když si pak v pro koně úctyhodných 21 letech cestou do výběhu zlomil nohu a musel být utracen, truchlil celý národ. Korok ale neskončil v kafilérii, jeho ošetřovatelé ho pohřbili poblíž statku, i když to zákon zakazoval. Dostali za to pokutu 5 000, ve stejné výši jim ale ředitel statku obratem vypsal odměny.