Má malá mořská víla
07.Duben 2008 | ProseTo jsem zas takhle jednou seděl nabřehu moře a dumal nad nevydumatelným.
Bylo slunečné odpoledne. Kolem útesů kroužila hejna racků a moře si pořád dokola prozpěvovalo svou šumlavou píseň. Písek byl od slunce krásně vyhřátý, tak jsem se do něj bez okloků položil, zul si boty a začal si palce ráchat ve vodě. „Snad nepříjde příliv, nebo se vykoupu celý proti své vůli…” řekl jsem si.
Všechno mě lákalo k tomu zavřít oči a nechat se unést snovým světem, ale nešlo to, protože moje hlava byla jako vždycky obtěžkána zbytečnými starostmi. A tak jsem stále hleděl do moře, a přestože jsem věděl že mi Poseidon žádnou spásnou myšlenku nesešle, moje myšlenky poletovaly stále dokola jako by byly hypnotizovány podmanivým vlněním vodní hladiny.
Najednou moje nesoustředěné soustředění něco narušilo. Nad vodní hladinou se mihl rybí ocas. „Co to asi bylo za rybu?” pomyslel jsem si, protože mně nenapadla žádná, které by takový ocas mohl patřit. „Třeba ses jen špatně podíval, už z toho zmatku začínáš hloupnout.” Zamumlal jsem si sám pro sebe a málem jsem se zase nechal ukolébat, jenže tím to neskončilo. Zrakem jsem zběžne projížděl prostor před sebou, jestli tu podivnou rybu náhodou nezahlédnu, ale spatřil jsem něco mnohem zajímavějšího. O kousek dál od místa kde se prve mihnul rybí ocas, plavala jakási dívka. Byla otočená zády ke mně a hleděla na otevřené moře. Vrtalo mi tohlavou. „Přece bych si jí musel všimnout, kdyby připlavala od pláže.” Na malou chvíli mě napadlo, že vlezu do vody a poplavu za ní, ale byl jsem tak unavený a zlenivělý, že jsem nepohnul ani palcem u nohy. Krom toho se dívka během pár vteřin zase ztratila neznámo kam. „Jen doufám že se neutopí, jednak by se po níurčitě někdo sháněl a pak, kdyby jí vytáhly z moře bez života, měl bych z tohojenom oplétačky, protože to že chodím každý týden v tuhle dobu vysedávat na pláž ví snad každý…” Přesto že jsem byl myšlenkami jinde, mému druhému já nedalo to děvče spát. Netrvalo to dlouho a nedokázal jsem myslet na nic jiného než na ni...
Ani nevím kolik mezitím uběhlo času, ale rozhodl jsem se že počkám třeba celé odpoledne na pláži jen abych ji znovu spatřil. A ona, jako by mi četla myšlenky, zanedlouho mé přání vyslyšela. Nebo v tom snad měl prsty Poseidon, který si asi uvědomil, že mi ještě dluží odpovědi na pár otázek za to, že navštěvuji jeho svatostánek tak pravidelně. Nejprve se z vody vynořila ruka a chytla se útesu. Pak se dívka vytáhla oběma rukama a posadila se na něj.
I když jsem si v zápětí uvědomil že je to neslušné, civěl jsem na ní s otevřenou pusou a chvíle pokterou jsem z ní nedokázal odtrhnout oči trvala snad věčnost. Byla to mořská víla. Ten zvláštní ocas, co jsem zahlédl, patřil dívce kterou jsem nedokázal tak dlouho vymanit z mysli. Byla nadpozemsky krásná. Na první pohled mně zaujaly její rusé vlasy, které jí sahaly do půli zad a které si právě teď začala urovnávat. Měla velké sytě modré oči, maličký oblý nos a rty ani příliš plné, ani moc úzké.
Byla tak krásná že bez ohledu na svou únavu jsem zatoužil rozejít se směrem k ní, ale naštěstí jsem se stihl zamyslet.
Vyvstaly mi dvě možnosti, nichž obě dvě byly zklamáním.
Buď je to namyšlená a marnivá víla, která se mě bez okolků pokusí svést a následně utopit, nebo mám před sebou mladou, citlivou a nezkušenou vílu, která se dokáže horoucně zamilovat na první pohled a pokud jí nebudu následovat pod hladinu, zemře žalem.
A tak jsem se zase uvelebil v písku a jenom odevzdaně hleděl na tu nedostupnou nadpozemskou bytůstku.
Zachvíli mě napadlo, jestli zmizí dřív ona, nebo budu muset odejít já, ale naštěstí se nedlouho potom víla rozhlédla kolem sebe a potom co mě spatřila plaše zmizela v moři.
napsal/a: Siddd 19:32 Link
